Čas jen pro mě

Michal Viewegh: Děravé paměti aneb ŠEDESÁT báječných let pod psa Jak se z nesmělého kluka ze Sázavy dočasně stal hédonistický seladon a nadlouho i nejpopulárnější porevoluční spisovatel? Co dělal 17. listopadu 1989 a na čem psal Báječná léta pod psa? Jaký byl vrátný, voják, učitel a redaktor, jaký je otec, bratr, syn a dědeček a kolik milenek bohužel pozval na oslavu svých padesátin? A proč pak hned neumřel...?

Michal Viewegh slaví šedesáté narozeniny a první dárek si rozhodl nadělit sám – vlastní životopis, psaný s nadhledem i ručením omezením.

Ukázky z knihy

Toho dne na zahradě mého sázavského domu stále ještě leží sníh, který napadl už v pátek. Vytvořím na ploše velké obrazovky svého počítače nový textový soubor a názvu jej Děravé paměti (na ten název jsem přišel asi před měsícem a jsem na něj patřičně hrdý). Své oblíbené písmo Times New Roman tradičně nastavím na velikost 14 a položím prsty na klávesnici. Hodlám samozřejmě začít scénou svého narození, neboť na rozdíl od matky, která mne mimochodem už několik let přesvědčuje, že bych místo svých zamýšlených, předpokládaně narcistních a nijak zvlášť zajímavých pamětí měl raději podrobně sepsat pozoruhodnou historii jejích předků, i nadále věřím, že memoáry jakéhokoliv autora mají začínat jeho příchodem na svět, a nikoliv například svatbou autorovy praprababičky z matčiny strany…

Zcela bezpečně vím přinejmenším to, že z paneláku se naše rodina v polovině sedmdesátých let přestěhovala do velkého domu v Budínské ulici – do oné krásné, prvorepublikové, leč bohužel opět téměř nevytopitelné podnikové vily, z níž jsem pak denně dojížděl na benešovské gymnázium. A také dvakrát až třikrát týdně chodil prakticky přes celou Sázavu na atletický stadion. Běhám kratší tratě a skáču do dálky, ovšem žádných zaznamenáníhodných atletických vítězství ani jedenkrát nedosáhnu.

Samozřejmě toužím vítězit, sbírat medaile, být chválený – třeba jako můj oddílový kolega a později krátce i národní reprezentant Karel Kopeček –, ale poznávám spíše pachuť neúspěchu (v této souvislosti mne nyní napadá, jestli jsem náhodou nezačal psát knihy především proto, abych se skrze literaturu jaksi napodruhé pokusil dostat na bednu…). Pan Kavalier, oddílový trenér, se mnou skrytě soucítí a pokouší se mi pomoct: začne mne na závodech Poháru rozhlasu na okresních a krajských atletických přeborech stavět na málo obsazované tříkilometrové závody v chůzi… Jeho strategie se sice ukáže jako celkem úspěšná, neboť vzhledem k malému počtu přihlášených závodníků se v kategorii starších žáků na stupně vítězů konečně dvakrát dostanu (ani jednou ovšem nezvítězím), ale protože každý se při rychlé chůzi zcela nevyhnutelně vlní v bocích – což u chodců v pubertě vypadá ještě komičtěji než u dospělých atletů –, opakovaně čelím i hlasitému posměchu přihlížejících diváků.

„No hezky tou prdelkou kroutíš, ty brejlatej buzíku!“

Novinku Michala Viewegha vydává Ikar.

Alena Mornštajnová ● Petra Soukupová ● Petra Dvořáková ● Bianka Bellová ● Markéta Pilátová ● Ondřej Neff ● Marek Epstein ● Jan Němec ● Irena Hejdová: Dnes ještě ne  Radomír nemá pocit, že by mu v životě něco scházelo, dokud na šachovém fóru nepotká Jarmilu. Kdežto Milan je na tom přesně naopak – Gábinu sice miluje, ale jeden večer, ten dnešní večer by potřeboval strávit bez ní.

Jarek by Annu a jejich dvě děti nejraději neopustil už ani na vteřinu – a nic by neměnil, zatímco rodinu Tomáše čeká úplně nový začátek a namísto života ve městě stará chalupa na venkově. Vypravěč povídky Markéty Pilátové nic měnit nehodlá, ale musí se obrnit trpělivostí a také Věře se čekání nakonec vyplatí.

Kamil jakožto vědec postupuje v milostném životě přísně exaktně, Zuzana překvapuje sama sebe a Viky si odmítá vybírat mezi Jerrym a Vaškem... Dnes ještě ne.

Ukázka z knihy

„Ten čokl ti zkazí život,“ říkala nekompromisně její matka, když si telefonovaly nebo se viděly. „Je to chorý, jak se k němu chováš, jako by to byl tvůj manžel nebo co. Je to jenom pes, proboha, prober se, Viky,“ opakovala dokola a Viky jen přikyvovala a bezmyšlenkovitě hladila Jerryho za ušima.

Jasně, přítele už nějakou dobu neměla, ale to přece nesouvisí s Jerrym, spíš s její časovou vytížeností, neochotou se vázat a odporem k přizpůsobování. Je mladá, proč by měla brát ohledy na nějakého chlapa, který by jí vyčítal každou pohozenou ponožku a každý Jerryho chlup na pohovce?

„Už ti je třicet dva, Viky, nemůžeš bejt do smrti sama jen s čoklem, copak to nechápeš? Jednou toho budeš litovat, že sis zkazila život. Všichni budou mít děti, vnoučata, jen ty budeš sama jako kůl v plotě s pitomým čoklem, to chceš?“ naléhala matka. Ale Viky se s ní nechtěla hádat, navíc kvůli Jerrymu se s ní hádala už stokrát, tisíckrát, proč to podstupovat znovu?

„Já vím, mami,“ řekla jen nevzrušeně, i když věděla, že to matku jen ještě víc popudí.

„To si nemůžeš alespoň občas s někým vyrazit? Alespoň to zkusit?“ vedla si matka dál svou. Viky si samozřejmě občas s někým vyrazila, i když ta schůzka měla asi trochu jinou podobu, než si matka představovala. Potkala někoho na Tinderu, zašli na skleničku nebo na večeři a pak k němu nebo k ní. Byla z toho jedna společná noc, více či méně podařená, po níž se ráno Viky s ulehčením vracela domů k Jerrymu, který už ji přátelsky vítal, jako by se neviděli snad měsíc. Žádný z těch chlapů nestál Viky za to, aby se s ním potkala znovu, na jejich esemesky už neodpovídala a většinou ani sama žádné neposílala, jen něco neurčitého ve stylu tak zase někdy, bylo to fajn.

Viky byla takhle spokojená, ostatně většina jejích kamarádek žila podobně a žádné z nich to nepřišlo nijak neobvyklé. Jistě, pár už jich mělo děti, ale spíš jako výsledek souhry nešťastných okolností a nepůsobily dojmem, že by v mateřství našly smysl svého života. Vikyna matka ale s jejím životním stylem přesto nesouzněla. A jak bylo jejím zvykem, rozhodla se s tím něco dělat...

(z povídky Ireny Hejdové Dnes večer ne, miláčku)

Sbírka povídek vychází v edici Česká povídka nakladatelství Listen.