Čas jen pro mě

Když se před čtrnácti miliony let vynořila Madeira díky silné sopečné činnosti z vln Atlantského oceánu, bušily do ní vlny stejnou silou jako dnes. Sopečný ostrov objevený portugalskými mořeplavci v roce 1419 prošel od té doby značnou proměnou. Portugalci nejprve Madeiru z velké části zarostlou třetihorním vavřínovým pralesem nejprve zapálili, aby získali půdu k obdělávání, čímž ji pěkně pohnojili. Poté si tu vytvořili strategickou základnu pro své objevitelské cesty. Na terasovitých políčkách stupňovaných do neuvěřitelné výšky začali pěstovat cukrovou třtinu a brzy nato i vinnou révu na proslulé místní víno. Cukrová třtina se ale později přesunula do jiné portugalské kolonie, Brazílie, ale tradice madeirského vína zakořenila pevně.

Strelicie a ibišky

Strelicii se ne náhodou říká „papouščí květina" (parrot flower). Nádherné jsou i květy ibišků. (Pixabay)

Protože Madeira je jen částí vyhaslého sopečného systému, který vyčnívá nad hladinu, má několik zvláštností. Strmá skaliska ostře vystupující z moře jsou místy uhlazena náhorními plošinami. Tam se drží zbytky onoho třetihorního vavřínového pralesa, chráněného kulturního dědictví UNESCO. Ale pozor, označení Madeiry coby skalnatého ostrova mate. Tolik zeleně jako tady jinde neuvidíte. O místo na slunci se tu přetahují stovky kvetoucích či věčně zelených rostlin z Afriky i jiných konců světa, jež tu obklíčily původní flóru. A tak v zahradě každého domku míří k obloze desítky hrdých strelicií, rozpínají se ibišky, vánoční hvězdy, ledabyle se pnou orchideje či buganvilie, a třeba mimózu místní považují takřka za plevel.

Květináč Atlantiku

Bílé domky s červenými střechami, které vykukují zpod bujného zeleného porostu, se jako klíště drží na terasách vytesaných do břicha skal. U každého je aspoň miniplantáž banánovníků nebo vinice. V parcích měst se předhánějí v barevnosti květů stromy, žarakandy s oranžovými květy tulipánovníku či keři oleandrů, kalami… A tak i další označení pro Madeirru – květináč Atlantiku – „sedí“. Ovšem květináč, respektive květiny, vyžadují vláhu. Té se jim na Madeiře dostává hojnost. Ne že by tu denně lilo, ale nejvyšší vrcholky čas od času propíchnou naduté peřiny mraků nasáklých vodou, a tak rychle sprchne, aby vás za chvíli obloha ohromila svou modří a slunečním svitem.

Teplota je tu po celý rok stabilní, mezi 16 a 25 °C, a tak nezmrznete ani se nezhroutíte vedrem. Jen pozor při výletu lodí – spálit se na vlnách Atlantiku můžete coby dup.

Ve Funchalu se nikdy nespěchá

Romantická hornatá krajina obklopuje i metropoli Funchal důmyslně schovanou v půlkruhovém zálivu. Jméno získala podle divokého fenyklu, který tu ochutnáte coby ozdobu na některém z místních pokrmů, fajnšmekři pak vyzkoušejí fenyklovou zmrzlinu. Při procházce historickým centrem Funchalu s kluzkými dlážděnými ulicemi pozdravte sochu portugalského prince Jindřicha Mořeplavce i Joaa Zarca, jednoho z objevitelů ostrova. Příjemné místečko protkané zahradami vás osloví architektonickými skvosty světského i církevního charakteru i atmosférou města, kde se nikam nespěchá.

Funchalská tržnice kypí životem. (Wikimedia Commnons)

Půvab historie, v němž tepe rytmus života, na vás dýchne v tržnici Mercado dos Lavradores. Budova zdobená typickými kachlemi azulejos, jejímž srdcem je nádvoří vroubené arkádami, je do posledního místečka obsazena květinářkami v červenobílých krojích a čepičkách s legrační anténkou, trhovci, kteří nabízejí Středoevropanovi neznámé druhy ovoce a zeleniny, ale i víno, salámy a sýry, koření, bylinky, košíky… Vůně mořských ryb vás určitě přiláká i do míst, kde se porcují čerstvě nalovené ryby – od obřích tuňáků po espadu. Tahle hlubinná ryba, která žije pouze v okolí Madeiry, je považována za velkou lahůdku, tak ji nezapomeňte otestovat.

Lanovkou se vypravte na horu Monte, kde je v kostele pochován poslední rakousko-uheský císař Karel II. Habsburský, a po procházce nádhernou rozlehlou zahradou se nechte šupem svézt místními conductores na proutěných saních dolů do města.

A kam se ještě vydat?

Díky přílivu peněz z EU je dnes ostrov prošpikován tunely i silnicemi. I když cesta serpentýnami nepatří k oblíbeným kratochvílím, překonejte se a vyražte na Cabo Girão. Údajně nejvyšší útes na světě ční do výšky 580 metrů nad oceán. Odtud je to jen skok do stylového rybářského městečka Camara de Lobos, jež proslavil Winston Churchill a kam se prý znovu po letech vracejí ti, kteří mu dali jméno – tuleni.

Vstupní branou do pohoří je městečko Ribeira Brava, stejnojmenné údolí pak rozděluje ostrov od severu k jihu jako hraniční čára. To už se octnete na vrcholku Encumeada ve výšce 1007 metrů, odkud je za dobrého počasí výhled na obě strany ostrova. Za špatného je lepší dát si v teple místní hospůdky zahřívací specialitu – ponchu, což je prokvedlaná směs 50% pálenky z cukrové třtiny, medu a citronové šťávy. Na severu ostrova se zastavte v městečku Sao Vincente, jehož centrum kdysi zničil sesuv půdy, ale dnes už je zase v plné parádě. Místní jeskyně vznikly vulkanickou činností – a to je na nich znát. Cesta do Porto Moniz je unikátní, 18 kilometrů tu tesali Madeiřané 18 let ručně! Ve městě smeknete před silou oceánu, jehož vlny se tříští v lávových jezírkách, a pro jistotu si koupíte teplý svetr a čepičku námořníků.