Čas jen pro mě

Co vám mám vyprávět, nikdy jsem neměla takový ten „čítankový“ život. Ať mi nikdo neříká, že dětství je bezstarostné. Možná u někoho ano. Pro mě jsou to ostré hádky rodičů. Máma byla podle svých slov uvázaná s dětmi doma, táta měl rád společnost. Podle mámy měl ještě radši ženské. Když se rozvedli, bylo mně sedm a bráchovi šest.

Rychlý skok do života

Na střední ekonomické škole jsme byly ve třídě samé holky – a Tomáš. Začali jsme spolu chodit ve třeťáku a ještě před maturitou jsem otěhotněla. „Musíte se vzít,“ nařídila máma, „dítě se nemůže narodit do neúplné rodiny.“ Tak jsme poslechli, tenkrát před více než třiceti lety to tak prostě bylo normální. Tomášovi rodiče štěstím neskákali, ale měli velký byt a nechali nás tam bydlet. Toma přijali na vysokou školu a tchyně s tchánem chtěli mít jistotu, že dostuduje.

Rodila jsem, když na Letné cinkaly klíče. Tomáš za mnou přiběhl do porodnice plný dojmů. „Zuzi, otevírají se před námi úplně nové možnosti!“ Otevřely se, ale jen pro něj. Zatímco já jsem seděla v našem malém pokoji, krmila a přebalovala naši Týnku, Tomáš s novými kamarády řešil po hospodách otázky budoucnosti. Časem jsem zjistila, že já jsem do ní už tak úplně nepatřila. Vystřídala mě o dva roky starší Alena, která s ním prý „byla naladěná na stejnou vlnu“.

Ve dvaadvaceti jsem zůstala rozvedená s tříletou Týnkou v péči. Tomášova máma mi občas pohlídala, ale když otěhotněla Alena a porodila rovnou dvojčata, s Týnkou se Tom i jeho rodiče vídali maximálně dvakrát do měsíce.

Myslí to přece se mnou vážně!

Nastoupila jsem do finančního oddělení jednoho vydavatelství jako fakturantka. „Zuzanko, vám to dneska tak sluší... Zuzanko, že vy máte nový účes?“ lichotil mi finanční ředitel. Šarmantní čtyřicátník Pavel s manželkou a dvěma dětmi.

„S manželkou už nežijeme, máme volný vztah. Jen co děti trochu odrostou, rozvedu se,“ šeptal mi do ucha v těch ukradených chvilkách, kdy jsme byli spolu. „No, ale musím běžet,“ podíval se na hodinky, „Pavlíček má zápas.“ Pak jsem ho potkala v nákupním centru i s manželkou. Držel ji za ruku a vůbec nevypadali jako dvojice před rozvodem. A já husa hloupá byla přesvědčená, že to se mnou myslí vážně!

„Zuzko, nemůžu opustit rodinu,“ přiznal, když jsem se otevřeně zeptala, jestli si mě někdy vezme. Ale pomohl mi k lepšímu místu. Zrovna se uvolnila pozice vedoucí barterových smluv, tak mě tam trochu „postrčil“.

Ta „přes postel“

Ostatní se na mě dívali skrz prsty, že jsem ta „přes postel“, ale vždycky jsem byla pracovitá a snaživá. I proto si mě všiml Petr, šéf marketingu, se kterým jsem úzce spolupracovala. „Nechtěla bys pracovat jako brand manažerka?“ zeptal se mě u večeře, kam mě pozval. Tak jsem přestoupila do marketingu a začala chodit s Petrem. Svobodný, o pět let starší fešák – zamilovala jsem se. Přes zamilovanou clonu jsem si ani nevšimla, jak mě kolegové nemají rádi.

„Zuzanko, užili jsme si krásný čas, ale všechno končí,“ řekl Petr jednou večer. Nechápavě jsem se na něj podívala. – „Čekají mě životní změny,“ usmál se. „Z ročního pobytu v Americe se vrací Eva, moje přítelkyně,“ oznámil mi klidně. „A odcházím z firmy.“ – Udiveně jsem se na něj podívala a rozplakala se. „A co já?“ – „Zuzi, přece bys nebrečela, parádně jsme si to spolu užili!“

Pavel mě doporučil našemu generálnímu řediteli. Jako „bonus“ mi spadlo do klína vedení marketingu. Hodně jsem ale na sobě pracovala, dálkově si dodělala bakalářské studium a vypilovala angličtinu.

Ještě nejsem stará

Léta běžela. Bylo mi čtyřiačtyřicet... Týna si dávno žila svůj život a mě moc nepotřebovala. Já jsem ale byla pořád sama. Na jednom školení jsem potkala šéfa velké personální agentury. Díky němu jsem získala místo ředitelky marketingu velké zahraniční firmy. 

Pak nastoupil ke mně do oddělení Hynek. Doporučili mi ho na personálním, když jsem hledala posilu. Třicetiletý chytrý a krásný kluk – modré oči, blond vlasy a nakažlivý úsměv. – „Netahejte se s tím, je to těžké,“ řekl mi jednou v pátek, když viděl, jak rvu do auta nákup spolu s notebookem a šanony, abych přes víkend mohla doma pracovat. Pozvala jsem ho na kafe a zůstal až do pondělního rána.

Sice jsme náš vztah tajili, ale utajit se nedal. „No, a co?“ řekla jsem si. Mám přece taky právo na štěstí a normální život. Hynek se ke mně nastěhoval a začali jsme spolu žít. Dávala jsem pozor, aby se náš vztah nepromítal do práce. I když, po pravdě řečeno, Hynkovi trochu narostla křídla a v mé nepřítomnosti si prý „hrál“ na šéfa. Tomu jsem ale nevěřila.

To jsem si nezasloužila!

Na léto jsem nám zaplatila dovolenou v luxusním hotelu v Turecku. Viděla jsem ty udivené pohledy už na letišti – spolucestující nás kradmo pozorovali a přemýšleli, jestli jsme matka se synem nebo milenci. Hynkovi to nebylo příjemné. „Neupozorňuj na nás,“ utrhl se na mě, když jsem ho v letadle vzala za ruku. V hotelové restauraci a na pláži pak dělal, že k sobě nepatříme. 

„Hynku, napadlo tě, že bychom spolu mohli mít dítě?“ – „Co?“ vytřeštil na mě překvapeně oči, „já se na rodinu ještě necítím připravený!“ – „Ale mně je pětačtyřicet a mám poslední šanci se pokusit o dítě,“ přitulila jsem se k němu. – „Zuzko, o společném životě jsme přece nikdy nemluvili,“ jednoznačně odpověděl. „Už nemudruj,“ políbil mě na nos, „vždyť je nám spolu hezky, tak si to nebudeme kazit!“

Když šel do koupelny, všimla jsem si, že mu cinkla zpráva. Nikdy předtím jsem to neudělala, ale podívala jsem se na jeho telefon. Konverzace s kamarádem Ondrou byla jednoznačná: JAK PŘEŽÍVÁŠ S TOU VYZOBANOU SLUNEČNICÍ? (smajlík) – JDE TO. ZAVÍRÁM OČI A PŘEDSTAVUJU SI PĚKNOU SEDMNÁCTKU (dva smajlíky).

Víc už jsem nechtěla vědět. Naštěstí jsme druhý den odlétali domů. Ukončila jsem to a Hynek si našel jinou práci.

Před dvěma měsíci do mého oddělení nastoupil Lukáš. Je mu pětatřicet, rozvedený s malým synem. Včera mi přinesl kytku. Jen tak. A dneska se zeptal, jestli bych s ním nešla do divadla. Co když to konečně bude ten pravý!?