Čas jen pro mě

To bylo radosti, když se mi před víc než šedesáti lety narodila dvojčata! A navíc kluci! Manžel se mohl zbláznit radostí a já jsem po dlouhém porodu byla ráda, že jsem to vzala najednou. Petr a Pavel byli hodní kluci, i když každý úplně jiný. Nevěřila bych, že dvě děti-dvojčata mohou být tak odlišní. Podobní si byli, to ano, ale povahu měli jak oheň a voda.

Dva rozdílní bratři

O půl hodiny starší Petr dřív chodil, dřív mluvil a od malička byl takový „do světa“. Pavel byl vždycky spíš rozumbrada, rozvážný a přemýšlivý. Oba byli nesmírně šikovní, s tátou v dílně vydrželi celé hodiny. Ani známky neměli špatné, oba dva šli na strojní průmyslovku. Po vojně se Pavel vrátil domů. Našel si děvče z vedlejší vesnice, Věrku, vzali se, postavili si dům kousek od nás a krátce nato se jim postupně narodily dcerky – Janička a Evička.

Petr se domů nevrátil, našel si místo u firmy, kde se jezdilo na zahraniční montáže. Tenkrát začátkem osmdesátých let, kdy bez problémů se dalo vyjet snad jen do východního Německa, to bylo terno. Občas nám přivezl nějaký dárek, jednou dokonce barevnou televizi! Děvčata se kolem něj točila, ale on se ženit nechtěl. „Na to mám času dost,“ říkal.

„Mami, zůstanu u vás celou dovolenou, nevadí ti to?“ Byla jsem ráda, i když mi bylo divné, že najednou chce trávit tři neděle u nás na vesnici. I když jsme si ho moc neužili. „Jedu za kamarádem, asi u něj přespím.“ „S obědem na mě nečekejte, přijdu později.“ „Myslím si, že v tom bude nějaká holka,“ poznamenal táta. „Třeba se nakonec usadí.“

„Zítra odjíždím,“ oznámil najednou. „Proč, Péťo, vždyť jsi tu chtěl zůstat celou dovolenou?“ „Musím ti něco říct, mami,“ sklopil oči. „Hanka mě chce uhnat, tak si vymyslela těhotenství!“ „Jaká Hanka?“ „Tu asi neznáš, přestěhovali se vedle do bytovek před pěti lety.“ „Jak si můžeš být jistý, že si to vymyslela? O těhotenství se nežertuje…“ „Vymyslela, pořád se chce vdávat.“

Je to pravda?

Petr odjel a ke mně se doneslo, že prodavačka Hanka ve vedlejší vesnici prý bude svobodná matka. Odmítá říct, s kým to má! Počkala jsem na ni jednou večer, když zavírala obchod. „Dobrý den, jsem Petrova máma a …,“ nestačila jsem dokončit větu. „Co chcete? Váš povedený synáček vám něco řekl?“ „Jen naznačil, našla jsem si vás sama. Napadlo mě, že bychom se mohly domluvit spolu. Alimenty vám budeme posílat s tátou sami a další vnouče uvítáme.“ „Nemám zájem,“ odsekla. „My si vystačíme sami. A prosím, abyste už mě nikdy nekontaktovala!“

Za pár měsíců se mi doneslo, že Hanka porodila chlapečka – Tomáše. Věrce s Pavlíkem se krátce nato narodila třetí holčička, Simonka, tak jsem se snažila všechno vytěsnit. Tátovi jsem o tom neřekla. Petr přijel domů po půl roce, vyhublý, vůbec se mi nelíbil. Pak se mi přiznal, že má rakovinu kůže! „Mami, neboj, léčím se!“ Zemřel za necelý rok a mně se zhroutil svět. Tátovi po pár měsících doslova žalem puklo srdce a mně zůstal jen Pavel a jeho rodina. Na Hanku jsem téměř zapomněla.

Setkání

Janička s Evičkou byly školačky, Simonka začala chodit do školky a já jsem ji občas vyzvedávala, abych mladým pomohla. „Babi, do školky chodí nový kluk, Tomášek,“ důležitě mně jednou oznámila. „Pořád ale pláče a chce maminku.“ Nevěnovala jsem tomu pozornost. Až jednou odpoledne, když jsem přišla pro Simonku, jsem si všimla malého uplakaného kluka, který měl Petrovy oči! „Dobrý den, Hanko, nevěděla jsem, že Tomášek chodí do školky k nám do vesnice.“ Zle se na mě podívala: „U nás nebylo místo. Já jsem po tom netoužila, vozit ho zrovna sem. A vy buďte tak laskavá a nevšímejte si nás,“ loupla po mně očima. Jako natruc se děti chtěly kamarádit. Hanka tomu však udělala rázný konec, když se jí povedlo umístit Tomáše do jiné školky.

Léta běžela. Starší holky odešly z domu a Simonka odmaturovala na obchodní akademii a nastoupila do práce. „Babi, přestav si, potkala jsem se s jedním kamarádem ještě ze školky,“ radostně mi říkala. „Pozvala jsem ho k nám na Vánoce, je totiž sám, maminka mu loni umřela.“ Tak se k nám do rodiny vrátil Tomáš!

Nelíbil se jim

Byla jsem v šoku, když jsem viděla, jak se drží se Simonkou za ruku! Věrka s Pavlem nic netušili. Tomáš se jim ale nelíbil! „Namočil se do nějakých vykrádaček aut a má podmínku,“ řekla mi nešťastně Věrka. „Nepracuje a pracovat se mu nechce,“ trápil se Pavel. Já jsem zase zjišťovala, jestli není incest vztah bratrance a sestřenice. Není, ale co s tím? Simonka byla tak zamilovaná! Když jim rodiče nedovolili, aby se vzali, Simonka otěhotněla. Svatba byla malá a taková smutná. Mladí se nastěhovali k Věrce a Pavlovi. Tomáš chvíli pracoval, chvíli se poflakoval. Ještě před porodem přiběhla s pláčem Simonka: „Babičko, co mám dělat? Po Tomovi chtějí nějaké peníze, prý si je vypůjčil. Tvrdí, že to je na něj bouda. Babi, je to padesát tisíc!“ Zaplatila jsem to, pro klid v rodině. Zaplatila jsem ještě několikrát. Ale teď už nemám z čeho.

Simonce se narodil chlapeček, Honzíček, Tomáš měl nejdřív radost pak se týden neukázal doma. Věrka s Pavlem jsou nešťastní. Před chvíli telefonoval Pavel, Tomáše si prý odvezla policie, údajně další vykrádání aut.

Všechno to Pavlovi řeknu. Kdybych se jim všem už tenkrát přiznala, že Petr má dítě! Možná jsem měla Hance pomoci, i když nechtěla. Třeba by z Tomáše vyrostl jiný člověk…