Čas jen pro mě

S Lukášem jsem se seznámila na svatbě společných známých. Zatímco já šla za svědka nevěstě, mé kamarádce, on byl bratrancem ženicha. Ta pověstná jiskra přeskočila okamžitě – z mé strany tedy určitě. Pohledný kluk s vysportovanou postavou, dobře oblečený, příjemně vonící a galantní. Telefonní čísla jsme si vyměnili ještě na svatebním večírku, za dva dny šli na rande a po dvou měsících jsem už u něj bydlela. 

Měl krásný a dost luxusně zařízený byt, na který byl pyšný. „Všechno jsem si koupil sám, nikdo mi nic nedal, hypotéku budu splácet ještě deset let.“

Proč by k nám chodili?

„Lucinko, co kdybychom se vzali?“ zeptal se mě Lukáš po půl roce. – „Neměli bychom ještě počkat, Lukáši?“ opatrně jsem odpověděla. „Známe se krátkou dobu. A taky jsme se ještě vzájemně neseznámili s rodinami…“

„Hm. To máš pravdu,“ uznal. „Tak je pozveme všechny na kafe, ať to máme při jednom.“ – „Dobrý nápad,“ zaradovala jsem se. „Připravím nějaké pohoštění a ty vyber něco na přípitek.“ – „Ty je chceš všechny pozvat sem? Jako ke mně? Tedy k nám…“ Nechápavě se na mě podíval. „Dovedeš si představit, jaký tu udělají nepořádek! Ty drobky, upatlaný stůl …“ – Teď jsem zase překvapeně zírala já. „Dobře víš, že už mám jen mámu,“ trochu jsem zvýšila hlas, „a ta opravdu nedrobí a stůl neupatlá. Naopak je až chorobně pořádná,“ dodala jsem uraženě.

Nakonec se jednu podzimní sobotu v našem, tedy Lukášově bytě, sešli jeho rodiče, starší sestra s manželem a šestiletou holčičkou a moje máma. Bylo to zvláštní setkání. Lukášovi rodiče i jeho sestra Dana s rodinou se ukázali jako moc fajn, jen se mi zdáli takoví zaražení, s mojí mámou si ale rozuměli. Ta se u luxusního konferenčního stolku cítila nesvá, opatrně upíjela kávu ze značkového servisu.

„Ten byt je opravdu moc hezký,“ řekla Lukášova máma při odchodu.

„Luky, jak dlouho máš ten byt?“ – „Osm let. Proč se ptáš?“ – „Měla jsem takový dojem, že vaši tu byli poprvé…“ – „Ano. To byli. Proč by sem jako měli chodit?“ – „Jsou to přece tví rodiče, to je normální chodit na návštěvu.“

„Není!“ zvýšil hlas a v očích měl divný lesk. „A ty si pamatuj, že o žádné návštěvy nestojím. Chápeš? Nestojím! Je to můj byt, mé soukromí. A nepřeju si, abys sem někoho vodila ty!“

Tajné návštěvy

Nerozuměla jsem tomu a dál se nevyptávala. Vlastně nevím, jaké měl s rodiči v minulosti vztahy. Nebudu do toho rýpat. Nakonec, až přijdou děti a budeme potřebovat pohlídat, změní názor.

Svatba proběhla jen v rodinném kruhu a po ní následoval oběd v drahé restauraci. Pak začal náš společný život. „V sobotu přijde máma a pozvala jsem i tvé rodiče, byli mile překvapení,“ vyhrkla jsem na Lukáše jednou, když přišel z práce. „Mám přece narozeniny, to je důvod, abychom se sešli.“ – „Zbláznila ses? Jasně jsme si domluvili pravidla, že sem nikoho zvát nebudeme. – „Pravidla sis domluvil jen ty,“ odsekla jsem.

Nakonec ustoupil, ale nerad. Návštěva proběhla v klidu a pohodě, dokonce i tchyně s tchánem se uvolnili a při odchodu mi děkovali za příjemně strávené odpoledne.

„To bylo naposledy,“ ucedil po jejich odchodu Lukáš mezi zuby, „už nikdo, rozumíš, nikdo do MÉHO bytu chodit nebude!“ A dva dny se mnou nemluvil.

Nejhorší bylo, že odmítal jít ke svým rodičům nebo mé mámě. „Pokud se s nimi chceme vidět, může to být na neutrální půdě,“ poučoval mě, „třeba v kavárně nebo na procházce v parku. Na návštěvu do bytu nepůjdu, ještě bychom to museli oplácet!“

A tak jsem potají sama chodila za mámou a dokonce i za Lukášovými rodiči. Oni, ani máma se na nic neptali. Já jsem se trochu styděla. My s Lukášem jsme čas od času vyrazili s nimi nebo mámou do parku.

Ztrácím přátele

Otěhotněla jsem tak rychle, že jsem to ani nečekala. Lukáš se vznášel radostí a já si v duchu říkala, že jako táta se začne jinak chovat i k své a mojí rodině. Doprovázel mě na všechny prohlídky, dojímal se nad první fotkou z ultrazvuku a s napětím očekával, až nám lékař prozradí pohlaví dítěte.

„Kluk! Já budu mít kluka! To je paráda, budeme spolu hrát fotbal!“ byl nadšený. „Lucinko, já tě tak miluju!“

Porod byl komplikovaný, malý Matyášek se narodil skoro čtyřkilový a já jsem byla hodně vyčerpaná. „Poprosím mámu, jestli by sem občas nezaskočila a pomohla mi,“ nadhodila jsem. „Tvoje maminka taky určitě ráda přijde.“

„Ne. V žádném případě,“ utnul rozhovor. „Nechci nikoho cizího v bytě, tedy v mém bytě. Konečně si uvědom, že to je MŮJ BYT a že ty bydlíš u mě!“

Když volaly kamarádky, že by se přišly podívat na malého, pokaždé jsem je nasměrovala na dobu naší procházky. Pak postupně volat přestaly…

Překvapivé přiznání

Matyášek se v noci hodně budil a často plakal, já byla jak mátoha. Obě babičky svého vnuka mohly vidět jen v kočárku v parku.

Matymu byly čtyři měsíce, když jsem dostala vysoké horečky, potřebovala jsem jít doktorovi, ale co s Matym? Lukáš odmítl vzít si dovolenou a hlídat a jen poznamenal, že si určitě vymýšlím.

Riskla jsem to a zavolala Evě, tchyni, která už byla v důchodu. „No, ty vypadáš, potřebuješ si odpočinout,“ podívala se na mě. Vrátila jsem se po dvou hodinách s antibiotiky. „Jdi si lehnout, já se o Matyáška postarám,“ usmála se.

Spala jsem asi dvě hodiny, pak mě vzbudil křik. Lukáš řval jako nepříčetný a Maty plakal.

„Proč mi zveš do mého bytu návštěvu? “ prudce otevřel dveře do ložnice, kde jsem ležela. – „To je přece tvoje máma! Potřebovala jsem jít doktorovi, víš přece, že mi není dobře!“ – „Simuluješ, abys měla záminku tahat mi sem lidi,“ řekl a uhodil mě do tváře!

„A dost,“ vykřikla Eva. „Lucka s Matyáškem pojedou se mnou k nám a ty se konečně dej do pořádku,“ obrátila se na Lukáše. „Určitě jsi přerušil tu léčbu na psychiatrii, co?“

Tak jsem se teprve dozvěděla, že se Lukáš od puberty léčil z různých fóbií, nesnášel například, když se někdo dotýkal jeho věcí v pokoji. „Víš, myslela jsem, že ho vztah k tobě změní,“ povzdychla si. „Měla jsem ti to říct. Když ses k němu nastěhovala, napadlo nás, že se to zlepšilo.“

Rozvod Lukáše srazil doslova na zem, léčit se ale odmítal. Nakonec musel být nějakou dobu hospitalizovaný.

Uběhlo deset let. Pro Matyho si pravidelně chodí, ale do bytu ho nezve…