Čas jen pro mě

Táta byl podle mámina vyprávění sobec, který po narození mé sestry trávil víc času s kamarády a v hospodě než s rodinou. Když jsem se dva roky po Kátě narodila já, přivezl nás prý z porodnice a pak se odstěhoval se slovy: „Vlastně jsem rodinu nikdy nechtěl.“ Odešel a alimenty občas poslal, občas ne.

Dětství bez táty

Moje máma byla úžasná! Nikdy si nestěžovala a říkala, že tak hrozné to manželství nebylo, protože má nás dvě. Sama nás obě vychovala, zvládla naši pubertu a plakala na maturitních plesech.

Přestože jsme měly s Káťou stejnou výchovu, každá jsme byla jiná. Klidná sestra si po maturitě našla zaměstnání jako recepční ve firmě v našem městě a s přítelem Davidem, se kterým už několik let chodila, si pronajali byt. Po nějaké době následovala svatba a děti. Prostě takové normální.

To já jsem byla od dětství trochu rebel. Odmaturovala jsem na střední farmaceutické škole, ale do lékárny se mi ještě nechtělo. Rok jsem byla au pair v Londýně, pak jsem rok strávila jako barmanka ve Španělsku, další rok na Tenerife. Během té doby jsem měla různé známosti – nikdy ale nevydržely víc než pár měsíců. Asi jsem pokaždé neomylně nalítla mužskému typu mého táty. Užít si a rychle zmizet, než to začne být vážné.

Richard dojem neudělal

Musím ale říct, že mně to tehdy taky nevadilo. Chtěla jsem žít, ne se vázat. Po návratu do Česka jsem si našla práci v jedné pražské lékárně, kde jsem se seznámila s Richardem. O pět let starší magistr mně nesmírně imponoval. Pěkný vysportovaný chlap, profík v práci a měl smysl pro humor. Po půl roce jsem ho představila mámě a Kátě.

„Chytrý, hezký kluk, Kristýnko,“ opatrně řekla po návštěvě máma, „ale víš jistě, že je to ten pravý?“ – „Připadá mi, že jsi do něj zamilovaná víc, než on do tebe,“ dodala Káťa. – „To se vám jenom zdá,“ zklamaně jsem odpověděla. „Nikdy jsem tak prima kluka nepotkala.“

Asi nejsem „vhodná“

Richard měl vlastní byt, tak jsem u něj často byla, i když mi nikdy neřekl, abych se definitivně přestěhovala. Jeho rodiče jsem viděla jen jednou. Maminka lékařka, otec manažer velké farmaceutické firmy. „Ríša se nebude zahazovat v lékárně,“ prohlásil jeho otec. „Už jsem mu zajistil místo, samozřejmě v jiné firmě, zatím jako brand manažer, ale bude mít brzy možnost postupu.“

Matka mi dolila čaj a zavedla rozhovor na mou rodinu. Nedokázala skrýt svou nespokojenost, že se její syn zahazuje s obyčejnou holkou.

„Měli představu, že si najdeš někoho lepšího, co?“ povzdechla jsem cestou z návštěvy. Místo odpovědi Richard jen něco zabručel.

Potrat!

Těhotenský test jsem si pro jistotu udělala dvakrát. Dvakrát byl pozitivní. „Ty ses snad zbláznila!“ křičel na mě Richard. „Musíš si to nechat vzít, teď se absolutně nehodí, abychom měli dítě. Měním zaměstnání. Musím se soustředit na kariéru. Ještě, že o tom naši neví!“

Zoufala jsem plakala, mámě ani Kátě jsem nic neřekla. Asi má pravdu, snažila jsem se Ríšu pochopit. Je mu skoro třicet, mně bude pětadvacet, v dnešní době na děti brzy. Poslechla jsem.

„To bude dobrý,“ usmál se Richard, když mě odvážel z nemocnice domů, „o nic nejde, bylo to na začátku.“ Cítila jsem se ale mizerně, vždyť jsem zabila své dítě! Richard mi nerozuměl a mámě a sestře jsem se styděla svěřit.

Jsme spolu, ale nejsme spolu

Nakonec jsem to nějak překonala. Uběhly další tři roky. Richard postupoval po kariérním žebříčku, já jsem s ním pořád tak bydlela napůl a držela si svůj podnájem. Víkendy často trávil se svými rodiči a já jezdila za mámou. „Kristýnko, neztrácíš zbytečně čas?“ tiše se zeptala máma o Vánocích. „Jste spolu, a nejste spolu… Vaříš mu, uklízíš, pereš, prostě se o Richarda staráš. Jenže mám dojem, že tě nebere jako rovnocennou partnerku. Měla bys myslet víc na sebe.“

Měla pravdu. A to netušila o tom potratu! Moc jsem toužila po dítěti. Podvědomě jsem měla strach, že třeba kvůli potratu neotěhotním, i když Richard se tomu smál, že dneska je to přece jinak. „Nebyla jsi u žádné andělíčkářky, ale na klinice s vynikajícím renomé.“

Byl to podraz?

Pak jsem udělala něco, co jsem možná neměla. Přestala jsem užívat antikoncepci. Richardovi jsem to neřekla. Otěhotněla jsem hned první měsíc. „Kristýno, promiň, ale to je podraz,“ tiše mi řekl Richard. – „Já vím,“ špitla jsem, „ale tys to pořád odkládal, roky nám běží…“ – „Necháš si to zase vzít, já děti ještě nechci.“ – „To jsem slyšela už před víc než třemi roky. Vypadá to, jako bys nechtěl děti zrovna se mnou!“

Zamyslel se a pak odpověděl. „Ano, máš pravdu. Nehodíme se k sobě. Nerad to říkám, ale potřebuju partnerku na úrovni. Promiň.“ – „A na to, abych ti dělala služku, to jsem dobrá?“ rozkřičela jsem se.

„Nebudeme se dál vzájemně trápit a rozejdeme se,“ klidým hlasem pokračoval. „Tedy nejdřív půjdeš na tu interupci.“ Sbalila jsem si svých pár věcí a odešla.

Richard se nikdy nedozvěděl, že jsem podruhé na potrat nešla. Rozhodla jsem se, že po něm nebudu chtít žádné alimenty. Ano, vědomě jsem ho podvedla, dítě jsem chtěla jen já. Jedenáctiletá Natálka mi dělá jen samou radost!