Čas jen pro mě

S Romanem jsem se seznámila u moře v Itálii, kde jsem byla s přáteli na dovolené. Nejprve jsem si ho ani nevšimla, i když bydlel ve stejném hotelu. Až předposlední večer do mě náhodou drknul, když jsem nesla karafu vína a bohužel mi ji i částečně vylil. „Pardon,“ prohlásil a běžel k baru pro ubrousek. Já mlčela, protože jsem si myslela, že je to Ital a já italsky neumím. Pak ale zaslechl, jak na mě kamarádi česky volají: „Kláro, kde vězíš? Máme žízeň!“– „Netušil jsem, že jste z Čech. Odkud přesně?“ – „Bydlím kousek za Prahou, v malé vesničce,“ odpověděla jsem mu. Rychle jsem odnesla víno na stůl a vrátila se k pohlednému neznámému.

Romantické seznámení

Povídali jsme si až do půlnoci a domluvili se, že druhý den spolu vyrazíme na pláž. „Kláro, byla jste už někdy na pikniku? Myslím na opravdovém, se šampaňským a jahodami. Vzal jsem s sebou i šachy. Máte ráda šachy?“ zeptal se mě Roman a doslova mi tím vyrazil dech.

Napadlo mě, že tenhle mužský nemá chybu. Choval se jako pravý gentleman. Kromě jeho všeobecného přehledu mně imponovala jeho fyzická kondice a úžasný smysl pro humor. „Na zdraví a brzké shledání,“ řekl a podal mi skleničku. – „Určitě, jsem pro.“ Slunce svítilo na plné obrátky, od moře vál krásně teplý vítr a já se cítila šťastná. Bylo to jako sen, jako v nějakém romantickém filmu. Jediné, co mi trošku kazilo náladu byl blížící se odjezd. Při loučení jsme si vyměnili čísla a něžně podali ruce.

Náplast na nízké sebevědomí

Za týden mi zazvonil telefon a na displeji zablikalo: „Roman od moře.“ Radostí jsem skoro poposkočila, ale pak jsem si uvědomila, že jsem v práci a mobil odložila. Pracuji jako učitelka v mateřské školce a chvilka nepozornosti by mohla způsobit velkou tragédii. Děti jsou zkrátka malí ďáblíci.

Později, v teple domova, jsem mu napsala textovku: „Ahoj, měla jsem od tebe nepřijatý hovor. Byla jsem v práci, nemohla jsem to vzít. Jak se máš? Klára.“ Do pěti minut mi zavolal a pozval mě na procházku. Užili jsme si to. Tehdy mě poprvé napadlo, že by to mohl být ten pravý. Vždycky jsem toužila najít lásku na celý život, mít velkou rodinu a hlavně se odstěhovat od rodičů.

Bylo mi už třicet dva a stále jsem totiž bydlela u rodičů. Vím, měla bych se stydět, ale s platem učitelky jsem si zkrátka vyskakovat nemohla. Navíc s mým sebevědomím na bodě mrazu jsem neměla odvahu se osamostatnit. Máma mi odmala vtloukala do hlavy: „Ty to nikam nikdy nedotáhneš. Jsi blbá a neschopná. Koukni se na Marii, z té je teď doktorka. A co umíš ty? Utíráš harantům nudle!“ Táta byl naštěstí kliďas, ale co řekla máma, bylo pro něj svaté. Oporu jsem u něj tak bohužel hledat nemohla.

Láska mi dala křídla

S Romanem jsem se cítila opět volná. Dal mi křídla. Neustále jsme něco plánovali, jezdili na výlety. Byli jsme v Alpách, v Tatrách, jeli rybařit do Norska a dokonce jsme spolu strávili týden na Islandu. Nikdy jsem tak nádhernou přírodu neviděla! Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Ještě víc mě překvapil, když jsem od něj dostala pozvánku na ples a k tomu úhledně zabalené nové šaty i boty. Choval se ke mně jako k princezně. Zamilovala jsem se do něj.

Když mi pak po čtyřech měsících randění nabídl Roman společné bydlení, neváhala jsem ani vteřinu. Nevadil mi ani fakt, že má Roman z předchozího manželství ve střídavé péči osmiletého syna Davida. Byl to hodný a chytrý klučina, který žil tak trochu ve svém vesmíru. Neprve se mě jako cizího člověka bál, ale brzy se mezi námi ledy prolomily a stali se z nás docela fajn parťáci. Někdy mi až přišlo, že mě má snad raději než Romana. Jakoby se svého táty bál.

„Davídku, proč jsi smutný? Byl na tebe tatínek zlý? Co se děje?“ pokoušela jsem vypátrat, co za jeho náhlým mlčením vězí. Ze své zkušenosti dobře vím, že děti bývají náladové. U Davídka jsem ale měla dojem, že za jeho divným chováním bude něco víc. Několikrát se stalo, že když ho měl mít Roman týden u sebe, odjel na služební cestu, a já se o něj musela starat sama. V tyto dny byl jako vyměněný. Úsměv od ucha k uchu, pusinkování a dovádění. V nejbližší době mi mou péči o syna Roman vždycky vynahradil, bylo mi ale trošku líto, že spolu jako otec se synem netráví víc času.

První konflikty...

Vzali jsme se po půl roce, svatba byla malá. Máma s tátou byli nadšení a Romana si okamžitě zamilovali, Davídkovi ochotně dělali prarodiče. „Klárko, važ si toho, že si zrovna tebe vybral tak hezký, milý a chytrý chlap a s vlastním bytem,“ rozplývala se máma. Nežila s námi a netušila, co se děje...

Postupem času jsem si čím dál častěji musela brát z práce volno. Roman měl nakročeno ke slibovanému povýšení a doma nebyl nikdo, kdo by se o kluka staral. Už ani nevím, co způsobilo první rozepři. Z práce se jednou nevrátil v obvyklý čas a já o něj začala mít strach. Telefon nebral a na zprávy neodpovídal. Mezi dveřmi se objevil až k ránu. Naprosto opilý se zhroutil do postele a usnul. Jakmile se probral, omluvil se a dal mi pusu na čelo: „Kláro, ti hajzli se na mě vybodli. Nedali mi to.“

Došlo mi, že funkce manažera padla ve firmě na někoho jiného. Snažila jsem se ho utěšit, přivést na jiné myšlenky. Beznadějně. V brzkých týdnech jakoby nastal obrat o sto osmdesát stupňů. Začal se chovat jako ublížený despota. Byl mrzutý a vyčítal mi kdejakou hloupost: „Proč jsi mi nevyžehlila ty košile? Co si sakra vezmu zítra na sebe?“ Všichni kolem něj začali být nedokonalí a hloupí. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi nesetřela prach na knihovně? Je to tady jako v prasečáku! A co ty boty? Proč je neuklidíš, akorát o ně zakopnu. Chceš aby se mi něco stalo?“

... a první rány

K smrti jsem ty hádky kvůli maličkostem nenáviděla. Raději jsem mlčela, abych měla klid. Jemu zase dělalo dobře, že měl pocit nadřazenosti. On mě věčně kritizoval, já se mu zas a znovu omlouvala. Prosila o odpuštění za věci, které jsem ani neudělala. Když byl Davídek u své mámy, Roman přitvrdil. Z urážek přešel k činům.

Během slovní potyčky mi zkroutil ruku za záda, div mi ji nezlomil. Musela jsem pak nosit dlouhý rukáv, aby si nikdo nevšiml obrovské modřiny na předloktí. Bála jsem se to komukoliv říct. Naprosto ochromená strachem jsem ležela v horké vaně a přemýšlela nad tím nejhorším. Cítila jsem se naprosto zbytečná. Nemilovaná. Kéž bych měla někoho, komu bych se svěřila.

Jenže žádná skutečnou kamarádku jsem neměla, Roman mě postupně odstřihl od všech mých známých. Máma by mi nevěřila. Určitě by řekla: „Kláro, ty seš tak pitomá. Vždyť on to s tebou myslí dobře. Musíš se víc snažit.“ Táta by zase zamumlal něco ve stylu: „Holčičko, i chlapi mají své dny, to bude dobrý.“ 

Nesplněné sliby

Následovaly sliby, že už mi nebude nadávat, zesměšňovat mě, kroutit rukou, fackovat... Také mi přísahal, že už nebude chodit za ženskými. Ano, i to dělal. Jeho prádlo bylo cítit dámským parfémem, jiným než mám já.

„Kláro, jsi žena mého života. Odpusť mi! Ujely mi nervy. Miluju Tě! Miluješ mě taky?“ – „Samozřejmě, že ano. Romane, nic se neděje, chápu to.“ Já, naivka, jsem mu to vždycky zbaštila. Po týdnu se ale vše vrátilo do stejných kolejí. Přestala jsem spát, chodila jsem jako tělo bez duše. Před mými „mužskými“ jsem si ale musela tvářit jako spokojená a šťastná bytost.

Věta, která mě zněla v uších

S naordinovaným úsměvem ve tváři jsem vyrazila i do školní družiny vyzvednout Davídka. Než si sbalil tašku a školní pomůcky, přistoupila ke mně malá blonďatá holčička se smutnýma očima a pošeptala mi: „Tatínek bije maminku.“ Zhrozila jsem se. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Než jsem se jí stačila na cokoliv zeptat, přišel za ní tatínek a odešli.

Celý den mi ta věta zněla v uších. Nedávalo mi to smysl. On přece nevypadal jako násilník. Měl na sobě slušný oblek, pěkné hodinky a s sebou kufřík. Pak mi to ale došlo! Vždyť on si své dcery vůbec nevšímal. Celou dobu telefonoval, tvářil se jako kakabus a pořád jen něco nařizoval. Došla jsem s Davídkem na hřiště a posadila se na lavičku a rozdýchávala zážitek se školy. Zatímco si hrál s ostatními dětmi, já jsem se rozhlížela kolem sebe. Viděla jsem spokojené maminky a přemýšlela nad sebou a Romanem.

Prozření

Porovnávala jsem onoho tatínka z družiny s tatínkem Davídka. V mnohém si byli neuvěřitelně podobní. A nebylo na tom vůbec nic pěkného. Nechci žít ve vztahu, ve kterém i dítě trpí tím, že vše není v pořádku. Je mi líto té malé holčičky ze školy, Davídka a dalších, kteří si musí podobným peklem projít. „Ano, končím s ním!“

Druhý den ráno jsem se probudila s pevným odhodláním, že svůj život uchopím do vlastních rukou. Pamatuji si na ten okamžik, jako by to bylo včera. Sbalila jsem si všechny věci do tašky a rázně za sebou práskla dveřmi. Na stole jsem mu nechala klíče ode dveří a vzkaz: „Nenávidím tě. Už tě nikdy nechci vidět. K.“

Nový život?

S taškou v ruce jsem zamířila k Davidově škole. Věděla jsem, že v přízemí mají školní poradkyni, která dětem pomáhá nejen s učením, ale i s osobními problémy. Znala mě ze školních chodeb, takže jsem ji dlouho přemlouvat nemusela, aby mě vyslechla. Dala mi letáček s kontaktem na organizaci, která pomáhá obětem násilí. Ihned jsem jim zavolala a domluvila si terapeutické sezení. Bez jejich pomoci bych se od Romana nedokázala definitivně odstřihnout. Našla jsem si pronájem a začínám od začátku. Naši mně uvěřili teprve potom, co jsem jim ukázala modřiny.

To nejhorší mě ale teprve čeká. Bojím se, až se s Romanem potkáme u rozvodového soudu. Navíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Nechci své dítě přiravit o otce, ale nechci vyděšeného a vystresovaného tvorečka, který se bojí táty jako Davídek. Už kvůli miminku musím být silná!