Čas jen pro mě

Možná jsem slaboch, ale copak se od mámy mohu najednou odříznout jako můj bratr? Vždyť toho pro nás tolik udělala!

Zůstali jsme sami

Mně byly teprve čtyři roky a Vaškovi, mému bratrovi pět, když u nás večer zazvonili policisté (tehdy to byli „esenbáci“) a dost necitlivě mámě oznámili, že táta měl dopravní nehodu a nepřežil. Život se nám tehdy obrátil vzhůru nohama.

Dům, který táta postavil vlastníma rukama, máma z platu prodavačky ve vesnické Jednotě nemohla utáhnout. Prodej domu se zahradou jsme oplakali všichni. Přestěhovali jsme se do města do menšího bytu, máma si ke své práci v obchodě vzala navíc ještě úklid, aby nám zajistila normální život.

O víkendech nám ještě šila – a vytvářela opravdu dokonalé modely. Občas se spolužačky divily, jaké mám krásné oblečení, a myslely si, že je z Tuzexu.

My s Vaškem jsme se jí to snažili ulehčit – on po večerech vykládal vagóny, já jsem taky chodila od brigády k brigádě. Vlastně nám tehdy ani tak nepřišlo, že máma organizuje celou naši malou domácnost. Občas jsme si z ní dělali legraci, že na vojně by to dotáhla na generála, ale opravdové konflikty přišly až později.

Vašek se zamiloval

„Vašku, ty někam jdeš?“ podivila se máma jednou večer. – „Jo, na rande,“ zvesela odpověděl bratr a pohvizdoval si v koupelně. – „Ale dneska je pátek a máš uklidit!“ – „Vyměnil jsem si to s Kájinou, viď,“ mrkl na mě. Přikývla jsem, ale to mámu nezajímalo. „Kvůli nějaké cizí holce nebudeme měnit pravidla!“ Vašek nereagoval a odešel.

Další dny s ním máma nemluvila. Pak se situace trochu uklidnila a máma sama navrhla, aby Vašek „tu holku“ pozval na kafe. „Mami, to je Kačenka,“ postrkoval mezi dveřmi bratr drobné stvoření. Nervózně udělala dva kroky dopředu. Ani si s námi nestačila potřást rukou, když máma vykřikla. „No, pozor, slečno, šlapete na čistý koberec!“ – „Promiňte… já, já… já nerada,“ tiše se omlouvala. – „Ale vždyť o nic nejde,“ snažil se to zachránit Vašek. – „Jde!“ rázně odpověděla máma. „Minulý týden jsem tu lezla po kolenou a čistila ho!“ Pak se otočila a šla do obýváku.

Jdeme na návštěvu!

Ledy se neprolomily ani nad bábovkou, kterou Kačka chválila. Máma se na ni dívala přezíravě. Od té doby se o ní doma nemluvilo. „Budu se stěhovat,“ oznámil jednou odpoledne Vašek. – „Kam a proč?“ nechápavě se na něj máma podívala. – „Kačenka zdědila byt po babičce, tak si ho budeme zařizovat!“

Asi po měsíci máma zavelela: „Káji, v neděli půjdeme k Vaškovi na návštěvu.“ – „On nás pozval?“ – „Říkal přece, že nás rád uvidí.“ – „Neměly bychom mu předem zavolat?“ – „Nebudu se objednávat na návštěvu k vlastnímu synovi!“

Vašek s Kačkou právě malovali ložnici, takže jsme opravdu přišly maximálně nevhod. „Měly jste se ozvat dopředu,“ řekla Kačka. „Určitě bychom se domluvili spíš na zítra, vidíte, jak to tady vypadá.“ – „To vidím,“ utrousila máma a strčila hlavu do ložnice. „Proč to malujete bílou barvou? Bude to jak v nemocnici. Sem by se hodila lehce žlutá,“ okomentovala jejich několikahodinovou práci.

Co je to za jméno?

Pár návštěv s podobným průběhem přetrpěli „mladí“ ještě do svatby a asi rok po ní. Pak se narodil malý Jonáš. „Co je to za jméno,“ prskala máma. „Katko, co tě to napadlo? Dát dítěte tak strašný jméno?“ utrhla se na Kačku. – „To jsem vymyslel já,“ ozval se Vašek, než stačila Kačka odpovědět. – „A je ten chlapeček… málo oblečený. Měla bys mu dát ještě jeden svetřík!“

Máma dostala nový smysl života. Chodila k nim, kdy se jí zlíbilo, radila Kačce, jak má s Jonáškem zacházet – co má jíst, co má mít na sobě. Jak má rovnat nádobí do skříněk i jak má žehlit. Kačka to tiše snášela, ale Vašek se jednou odpoledne, když přišel dřív z práce, rozčílil: „Mami, to je naše domácnost a naše dítě. My si ceníme toho, že nám chceš v dobré víře poradit. Ale nemůžeš nás přece pořád komandovat!“

Vnoučata nechce vidět

Máma se urazila, a kdykoli Vašek volal, odmítla s ním mluvit. Snažila jsem se je dát dohromady. Marně. Neví, jak vyrostla její vnoučata – po Jonášovi se narodila ještě Dorotka. Dneska už jsou dospělí. Někdy se s nimi sejdu, ale ne moc často, aby se na mě máma nezlobila. Ukazuji jí fotky a vyprávím o nich. Občas u ní vidím náznak zájmu nebo možná i slzy v očích. Sejít se s nimi ale nechce. Pro ni je brácha nevděčník, který si neváží, co pro něj udělala.

Já jsem se nevdala, mámě se žádný z kluků, s kterými jsem chodila, nelíbil. Tak jsem zůstala s ní. Je jí skoro osmdesát a nemůže být sama, v poslední době špatně chodí a opírá se o hůl. Celý život se o nás starala, tak jí to musím vrátit. No, trošku mi sice mluví do života, ale já už jsem si zvykla.

Jen nevím co budu dělat, až tady jednou nebude.