Čas jen pro mě

Počátkem června roku 1875 vzruší čtenáře sanfranciských deníků zpráva, že jakási Flora Welmanová se střelila do spánku po té, co prý ji „…manžel vyhnal zdomu, neboť odmítla zabít své dosud nenarozené dítko“. Tím surovcem je profesor W. H. Chaney irského původu, toho času potulný astrolog. Čin těhotné Flory byl ale nejspíše demonstrativní – přežila. Spolu s ní i ono nenarozené děcko, které se proslaví po celém světě jako spisovatel Jack London (1876-1916, vl. jm. John Griffith Chaney).

Život mezi chudinou

Chlapeček se narodí do bídy, už jako malý se musí prát se životem. Rodinu živí od svých patnácti let: je poslíčkem, kamelotem, zametačem, rozváží led, pracuje továrně – a po nocích čte. V knihách nachází úžasný svět dobrodružných příběhů. Zde je ona skulina, jíž uniká z tíživé reality. Od svého rezignovaného proletářského okolí se však tento svalnatý dělník liší: vysokým intelektem po otci a také odvahou žít.

Půjčí si peníze, koupí plachetnici – a přidá se k ústřicovým pirátům. Za jedinou noc vydělá tolik, co dělník za půl roku. Nakonec se přidá na opačnou stranu: je pomocníkem pobřežní policie. Zná totiž všechny triky „podsvětí“, a tak je velice platným policistou. Zažívá tu řadu dobrodružných příhod a má potřebu se o ně podělit.

Slavný literát

První povídku napsal Jack London v sedmnácti letech. Má neuvěřitelnou píli a sebekázeň, během několika měsíců zvládne střední školu. Pak studuje vysokou, ale záhy toho nechá: píše se rok 1896 – na Aljašce našli zlato! Hned tam taky odjíždí…

Zlata mnoho nepotkal, ale našel tu ale jiný poklad: lidské příběhy. Denně napíše deset stran textu, sám sobě stanovenou normu slov. Obesílá vydavatelství, zpočátku marně. Pak přijmou první povídku a záhy má hvězdný úspěch: čtou ho milióny lidí na celém světě. Vydělává 75 tisíc dolarů ročně, je nejlépe placeným spisovatelem světa. Napíše přes padesát knih.

Je ale šťastný? Londonovi vadí, že lidé nepochopili jeho dílo. Milují jeho povídky jako „krváky“ a pomíjejí jejich druhý plán: filozofické a sociální sdělení. O Londonově románu Tulák po hvězdách dokonce nechápavá kritika napsala, že je to „…obyčejný krvák, krajně primitivní kriminální příběh, tak strašidelný, že jej ženy nemohou číst a z mužů snad jen ti degenerovaní“.

Jsem otrok!

„Píši dál jedině proto, že musím,“ prohlásil Jack London asi rok před svou smrtí. „Kdybych nemusel, nenapsal bych ani řádku. Aby bylo jasno!“

Jeho hvězda vyhasíná, čtenáři jsou už Londonem přesyceni. Má však pětiletou smlouvu s časopisem Cosmopolitan: na dva romány ročně.

„Musím teď psát věci, jaké ode mne žádají,“ přiznává Jack útrpně. Je otrocky přikován k práci, která ho už nebaví: „Když chcete být zadobře s časopisy, musíte pískat jejich písničku,“ stěžuje si. Má toho dost!

„Zalézá do své pracovny jako raněný medvěd do doupěte, aby se vylízal z ran,“ napíše o něm později výtečný Jackův životopisec Irving Stone.

Osamělý pijan

„Ty jsi nejosamělejší člověk na světě – nikdy jsi neměl, po čem jsi toužil“ řekla mu přítelkyně Elisa.

„Jak to k ďasu víš?!“ odvětil.

Kamarádka naráží i na jeho touhu mít syna. Manželka Charmaina mu ho totiž dát nemůže, a tak spisovatel „hledá“ v náručí jiných dam. Doma panuje napětí, přestože Jack by svou životní družku nikdy neopustil. Manželka ví o jeho nevěrách, je nervózní, trpí nespavostí: „Poprvé jsem se vyspala až noc po Jackově smrti,“ přiznala později.

Zoufalý London teď už pije nesmírné množství alkoholu, aby zahnal splín. Odjede relaxovat na Havaj, kde ale totálně zpustne. Když se vrátí domů na pevninu, přátelé ho nepoznávají. Tolik se změnil? To si pište!

„Ztloustl, nohy měl v kotnících oteklé, obličej opuchlý a oči kalné,“ popisuje Stone. „Vždycky vypadal chlapecky a nyní se zdál o mnoho let starší.“

Jack je nyní skoro pořád mrzutý, malomyslný, ztrápený. Ve společnosti vyvolává hádky, na svůj ranč v kalifornském Měsíčním údolí už nikoho nezve. Navíc trpí těžkou a bolestivou urémii.

V náruči smrti

Toho večera jde spát jako vždy na verandu haciendy. Ráno v sedm hodin přiběhne japonský sluha Sekine a křičí na jeho manželku: „Honem, honem, pánovi je špatně!“

Jack leží na verandě v hlubokém bezvědomí. Na podlaze se válí prázdné ampulky: Atropin a Morfium. Na nočním stolku leží psací blok a v něm dokonalý výpočet smrtelné kombinace léků, psaný rukou tohoto neobyčejného sebevraha.

Zavolají doktora, který omámenému Jackovi vypláchne žaludek a píchne protijed. Masírují mu nohy a ruce. V jednu chvíli otevřel oči a zamumlal něco jako „Hallo…“. Pak zase upadl do bezvědomí.

Umírá krátce po sedmé večer dne 22. listopadu 1916. Smrtelnou dávku si spočítal přesně.