Čas jen pro mě

Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 jako šesté z osmi dětí do rodiny olomouckého zámečníka Pospíšila. Po absolvování obchodní školy začala pracovat jako korespondentka v olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky, které dělal vedoucího Čeněk Junek, její budoucí manžel.

Vedle toho také studovala na Janáčkově hudební škole (vyučoval ji sám Janáček!) a věnovala se jazykům. Aby se zdokonalila ve francouzštině, vydala se na studijní pobyt do Francie, kde si vydělávala na živobytí v tamním květinářství.

1. Skrytý talent Kdyby nebylo jejího chotě Čeňka, nebylo by ani Elišky Junkové. Podle ní to byl právě on, kdo objevil její vlohy pro řízení automobilů. Nejprve se závodů účastnila jako jeho spolujezdkyně. Později se po absolvování autoškoly posadila za volant sama. První samostatné soutěžní „krasojízdy“ se zúčastnila roku 1924 na trati Lochotín – Temešná. Do cíle dojela jako první, čímž si vysloužila vítězství v kategorii sportovních vozů.
2. Zamilovaná do bugatek „Bugatky na parkovišti působily jako pestrá kvetoucí louka. Radostí mi plesalo srdce, když jsem opět viděla jejich veselý obličej ve tvaru podkovy pro štěstí a klasickou linii jejich karoserie, opět slyšela jejich vznešený zvuk a cítila vrozený temperament, odvahu, náladovost a rozmary plnokrevníka,“ popsala Eliška nadšeně a velice barvitě vzhled a vlastnosti značky vozů, se kterými závodila a kterým věnovala i název své životopisné knihy „Má vzpomínka je Bugatti.“
3. Úspěchy v zahraničí Největší triumfy zažila na proslulých závodech Velká cena Německa na Nürburgringu (1927) a Targa Florio (1928). Druhý zmíněný sicilský závod patřil k vůbec těm nejobtížnějším na světě. Eliška jej ale zvládla a dojela si pro krásné 5. místo. Důležité je také poznamenat, že byla první ženskou jezdkyní, která se na jeho startovní čáru vůbec postavila.
4. Nenarodila se jako Eliška Její pravé jméno nebylo Eliška, ale Alžběta. Proč si ale nechala říkat Eliška, a ne Alžběta? Poté, co se prosadila jako závodnice i mimo hranice českých zemí, fanoušci o ní začali mluvit jako o Eli nebo Elize (z původní Elizabeth, což je Alžběta v cizích jazycích). Toto zkrácené oslovení se jí zalíbilo a přivezla si jej domů.
5. Dobový tisk Junková byla i zdatnou dopisovatelkou do automobilových periodik. Ve svých článcích čtenáře detailně informovala o událostech závodů, kterých se zúčastnila. Popisovala vše – jak vypadala trasa, kdo ji během cesty předjel a jak si užila cílovou rovinku a předávání cen vítězům: „Přijíždím k tribunám. Zde veliký hluk. Jsem zcela překvapena, když jsem prohlášena vítězem druhé kategorie. Kolem mne masa lidí, fotografové, reportéři, jsem uchopena a v šatech potřísněných olejem a obličejem černým jako kominík nesena na ramenou.“ Do dobových ženských časopisů, jakými byly Eva, Lada či Ženský svět, Eliška nepřispívala. Přece jen ji víc bavilo vyprávět o adrenalinu ze závodů než o účesech, špercích či kostýmcích, které měla během jízd na sobě.
6. Nepropagovala feminismus Hlavním symbolem toho, že žena mohla usednout za volant, byla právě Eliška Junková, kterou si mladé ženy a dívky od poloviny 20. let dávaly za vzor. Nejenže se vyšvihla na úroveň mužských závodníků, ona je po čase i byla schopna porazit! „Uvědomovala jsem si, že nezávodím jen o svou čest, nýbrž i o to, abych umlčela předpotopní názory na ženský sport,“ nechala se slyšet Junková. Že by ale byla zapálenou feministkou, odmítala. Při jedné feministické schůzi dokonce zakončila svůj projev tím, že řekla, že mezi mužem a ženou vlastně vidí jen nepatrný rozdíl. Kalhoty místo sukní začala nosit spíš z praktických důvodů.
7. Konec kariéry Aktivně se závodění přestala věnovat po roce 1928, kdy tragicky zemřel její muž. Osudným se mu stal závod v Německu, kde byl vymrštěn z auta na skálu, o kterou si prorazil lebku. V dalších letech Eliška uskutečnila svůj dlouholetý sen o cestě na Cejlon. Od roku 1933 pracovala ve firmě Baťa jako vedoucí prodejního úseku dodávek pneumatik továrnám. Po znárodnění bylo jejím pracovištěm například ministerstvo chemického průmyslu. Zemřela 5. ledna 1994 v 93 letech.

„Předsevzala jsem si, že se naučím jezdit dobře, tak, aby se mi nemohlo vytknout, že žena za volantem to nemůže dokázat.“