Čas jen pro mě

„Improvizace mne provází od dětství, rád jsem si vždycky hrál podle sluchu melodie, které jsem slyšel v rádiu, v televizi nebo v kině. A protože jsem si často nezapamatoval melodii celou, což mi vadilo, snažil jsem se ji při své hře nějak dotvořit po svém. To vše jsem však provozoval jen sám pro sebe nebo v úzkém rodinném kruhu,“ říká Jiří Pazour.

Pochází z hudební rodiny, rodiče nebyli sice hudební profesionálové, ale působili v místním tanečním orchestru, otec jako klavírista a maminka jako zpěvačka. Do hudební školy začal chodit v pěti letech.

Na konzervatoři vystudoval klasickou klavírní hru a kompozici, na AMU skladbu. Jeho jméno je spjaté především s koncertní improvizací. „Neměl jsem tehdy ještě jasnou představu, jaké hudební oblasti bych se chtěl v budoucnu věnovat. Postupem doby jsem si však víc a víc začal uvědomovat, že klasická dráha koncertního klavíristy-interpreta to nebude. Odjakživa mne bavilo tvořit něco vlastního, vymýšlet novou hudbu, nebo alespoň hrát si se známými motivy, přetvářet známé skladby atd. Improvizace mi umožňuje zažívat vše naráz; tvořit hudbu, vytvořenou hudbu ihned interpretovat a zároveň vnímat napojení na publikum a jeho reakce.“

Jiří Pazour věří, že v některých případech může improvizace přivést k poslechu klasické hudby lidi, kteří by se k ní jinak nedostali.

„Mám zkušenost, že především mladí lidé, kteří poslouchají zcela jiný hudební žánr, často na mých koncertech sledují improvizace na témata klasických skladeb v různých hudebních stylech s velkým zaujetím,“ vysvětluje.

„Když takové klasické téma například ‚zjazzzuji‘ nebo třeba zahraju ve stylu nějaké populární hudební skupiny, je možné, že se pak tito posluchači začnou zajímat o to, jak zní ‚originál ‘. A nakonec zjistí, že stojí za to si poslechnout skladbu v původním hudebním tvaru, jak byla napsána.“

Jako člen Mezinárodní společnosti pro improvizovanou hudbu (ISIM) měl možnost navštívit řadu festivalů hudební improvizace a setkat se s mnoha zajímavými hudebníky-improvizátory. S americkou pianistku a skladatelku korejského původu Ann Park Rose vytvořili klavírně improvizační duo. Natočili společně ve Spojených státech improvizační CD s názvem Most přes oceán a je to vlastně dvanáct hudebních příběhů, impresí pro dva klavíry. Toto CD vyjde v České republice začátkem příštího kalendářního roku. Zároveň je čekají tři společné koncerty; těsně po Velikonocích ve dnech 14.–16. dubna 2020 představí s Ann Park Rose českému publiku v Praze, Brně a Olomouci stejnojmenný koncert, kde proběhne křest nového CD.

„Mám pro svou práci dokonalé rodinné zázemí; dvě krásné děti a skvělou manželku, která – protože má sama uměleckou duši – mojí práci rozumí, chápe ji a podporuje.“

Vystupuje také s projektem „Koncert tónů a barev“, na kterém se podílí se svou ženou, malířkou Olgou Volfovou. „Koncert tónů a barev je projekt, který nás s Olgou napadl tehdy, kdy mi představila cyklus svých poetických olejomaleb s názvem ‚Poemila‘.“

Na začátku koncertu je vždy na pódiu vedle klavíru velké bílé prázdné plátno, které Olga v průběhu večera zaplňuje barvami a výsledkem je na konci koncertu hotový obraz. „Koncert má částečně domluvenou osnovu; v jeho první části improvizuji na témata, na nichž se s Olgou domluvíme. Celý program má vždy jednu ústřední myšlenku, které se držíme, které jsou přizpůsobena i zvolená témata k improvizaci a která je určitou spojnicí celého večera. Protože často s tímto koncertním programem vystupujeme v zahraničí, většinou bývá touto hlavní myšlenkou téma spojení národů prostřednictvím hudby a umění. Přibližně v poslední třetině koncertu požádáme o zapojení do tvůrčího procesu také posluchače. Improvizujeme na témata zadaná publikem a tím umožníme posluchačům, aby se také zapojili do průběhu koncertu a svou volbou ovlivnili výslednou podobu výtvarného díla.“

Vytvořený obraz si zakoupí někdo z publika, někdy má zájem si obraz nechat pořadatel koncertu. Často také bývá obraz na konci koncertu vydražen a výtěžek je věnován na dobročinné účely.

A čemu se improvizující hudebník věnuje ve volném čase? „Když se mi poštěstí mít chvilku volno, chodím rád do přírody, do lesa, moc rád se toulám po loukách. Už od dětství také rád fotografuji a natáčím filmy. Kromě toho moc rád cestuji po světě; cestování je sice většinou spojeno s mou prací, s koncerty, které mívám v různých částech světa, ale když to jen trošku jde, vyšetřím si pár dní a moc rád poznávám daleké země, které bych jinak pravděpodobně nenavštívil.“

Jiří Pazour (48), klavírista, skladatel, pedagog, a především výjimečný klavírní improvizátor pochází z Žatce. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2011 získal 1. cenu ve skladatelské soutěži Tribuna komorní písně Plzeň 2011 za písňový cyklus pro soprán a klavír na texty lidové poezie „Zatmělo se mně slunečko“. V roce 2017 byla vydána americkým nakladatelstvím Lyon & Healy tiskem skladba Červená slavnost – svita pro sólovou harfu, kterou napsal pro české harfistku Janu Bouškovou. Se svými Koncerty klavírní improvizace vystupuje kromě České republiky také v Německu, Polsku, na Slovensku, ve Francii, v Anglii, v Holandsku, ve Švýcarsku, na Maltě, v Řecku, Japonsku, Jižní Koreji, USA a v Západní Austrálii. Od roku 2015 spolupracuje se špičkovým terapeutem PhDr. Matějem Lipským PhD. na kurzech muzikoterapie pro cílené využívání zvuku a hudby k terapeutickým účelům.