Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Eliška Hercová Slivková: „Bez restaurování si svůj život nedokážu představit.“
archiv Elišky Hercové Slivkové
Inspirace / Osobnost týdne

Eliška Hercová Slivková: „Bez restaurování si svůj život nedokážu představit.“

datum: 22. 7. 2020 0:05 autor: Jana Vavřinová
S Eliškou mě seznámil náš společný kamarád před více jak pěti lety. Hned první informace, kterou jsem z jejích úst zaslechla, a to, že pracuje jako restaurátorka, ve mně vzbudilo velký zájem a neskutečný obdiv. Málo mladých lidí se totiž profesionálně věnuje řemeslu, natož pak pokračuje v rodinné tradici.

Jak jsem se od Elišky, se kterou jsem se pro účel rozhovoru rozhodla zůstat u tykání, dozvěděla, dostat oprávnění k restaurování knih není vůbec snadné. Jak to dokázala nebo co pro ni byla největší pracovní výzva? Nejen na tyto otázky mladá a talentovaná restaurátorka odpověděla našemu magazínu. 

Jsi třetí generace restaurátorů v rodině. Byla tvoje cesta k tomuto povolání přímá, nebo jsi přemýšlela o něčem jiném?

„Jak se to vezme. Máma měla ateliér a od doby, co jsme s bratrem udrželi štětec, jsme v něm s mámou trávili čas. Když v něm přes den pracovala, tak nám, abychom nezlobili, dávala ,restaurátorské úkoly‘. Vždy nám natrhla nějaký starý leták a my jsme ho tam ,restaurovali‘ krok za krokem až po barevnou retuš. Takže se dá říct, že jsme k tomu byli nenásilně tlačeni. Máma by ti ale hned řekla, že nás do toho nikdy netlačila. Pravdou ale je, že jsme dlouho ani nic jiného neznali.“

Nedovedu si představit, jak děti restaurují leták. Můžeš mi to přiblížit?

„Když máma restaurovala například plakát, který byl roztrhaný a chyběly mu nějaké části, chtěly jsme ho jako děti opravovat s ní. Vzácné věci jsme logicky dělat nemohly, takže máma vzala třeba leták z obchodu, z půlky ho roztrhala a my jsme se ho pak snažily opravit stejným postupem jako máma plakát.“

Jak se k řemeslu dostala tvoje máma a její máma, tvá babička?

„Babička byla první ročník restauratorů papíru u nás na SPŠG Hellichova, bylo jí tehdy pouhých šestnáct let. Máma vystudovala Školský ústav umělecké výroby – obor textil. Nato začala restaurovat textil (gobelíny, tapiserie...) a při tom pomáhala babičce (ta restaurovala papír, ne textil) a nakonec se zakoukala do papíru a upustila od textilu.“

Globus před a po restaurování.

Popíšeš mi cestu začínajícího restaurátora ?

„Není úplně snadné začít, člověk musí mít nejprve odpracováno, pak ho posuzuje ministerstvo kultury, jestli vůbec může být restaurátorem. Když ho uznají na základě vzdělání a odvedené práce za schopného, tak mu udělí licenci v nějakém rozsahu. Díky tomu konečně může pracovat na dílech kulturní povahy. Bez oprávnění je dělat nesmí.“

A kde si to může odpracovat, než mu dá ministerstvo licenci? Svěří mu někdo práci se stoprocentní důvěrou, když ještě na práci nemá od ministerstva oprávnění?

„To je právě problém. Já mohla mít práce a praxi ze školy. A pak mě zaštiťovala máma. Stejně tak bratra. Tudíž jsme se dostali k zajímavým pracím, a tím jsme i získali cenné zkušenosti.

Stejně tak to měly i máma s babičkou, které musely prokázat svůj um na věcech, které nebyly kulturní památkou. Získat licenci je náročná věc. Máma o ni žádala deset let. Byla to veliká sláva, když ji tenkrát získala.

Já sama jsem tam nesla ohromnou hromadu vypracovaných restaurátorských dokumentací. Poté mě posuzovala komise složená z restaurátorských legend. Ti člověku buď dají nebo nedají povolení a ještě záleží, v jakém rozsahu. Když se jim nezdá, že stačíš na knihy, tak ti je prostě nedají a udělí povolení například jen na grafiku.“

Kresba na papíře před a po restaurování.

Pamatuješ si na prvni objekt, který jsi restaurovala?

„Ve druhém ročníku na střední škole jsem restaurovala svou první knížku. Byla to celokožená vazba z babiččiny knihovny.“

Restauruješ výhradně papír?

„Ano. Výhradně papír. Mám taky jen licenci na papír.“

Co nejcennejšího ti prošlo pod rukama?

„Nejcennější? To je asi těžké říci, díky mámě a babičce jsem se dostala k věcem, které člověk vidí jen za sklem někde na výstavě. Stává se, že obyčejná věc, která nemá takovou hodnotu, myslím tím peněžní, je mnohdy natolik zajímavá, že je radost ji restaurovat. Ale nejcennější byly lunety od Mikoláše Alše, čínské tapety ze zámku Lednice a inkunábule (prvostisk) z roku 1483, to byla moje bakalářská práce.“

Uvažuješ o rozšíření licence na jiný materiál?

„Není možnost, buď na to musíš mít školu nebo dlouhou praxi. Ale tím, že já mám hodně obšírnou licenci na papír, tak to není ani potřeba. Z papíru je ledacos.“

Kniha před a po restaurování.

Na čem aktuálně pracuješ?

„Teď restauruji starý glóbus ze zámku Kačina a pracuji na filmových plakátech od soukromých sběratelů.“

Vozíte si objekty do ateliéru nebo za prací cestujete?

„Jak kdy a jak co. Pokud jsou to například tapety, je možné je demontovat a pak se odvážejí do ateliéru. Pokud věc nelze převézt, restauruje se na místě. Co se převáží, jsou také knihy, plány, mapy, plakáty, grafiky, atd.“

Provází vás ochranka, když vezete něco cenného?

„Babička jednou restaurovala Picassa, kresbu na papíře, a hlídala ji u toho ochranka, ale jinak samozřejmě bodyguardy nemáme.“ 

Našli jste při restaurování nějaký „poklad“? Třeba, že pod vrstvou barvy se skrývalo něco netušeného?

„Jistě, stává se to u knih, ale ne často. Většinou jsou to bezcenné fragmenty, ale někdy je i ten fragment cennější než samotný restaurovaný objekt. Jednou jsme složili z kousků papírů, které byly využity na záplaty v knize, celý ručně psaný dopis. Bylo to sice bezcenné, ale pro archiváře to byl hotový poklad.“

Váš ateliér ZRESTAUROVAT.CZ dělá zakázky státní nebo i soukromé? Můžu k vám přijít s omšelým plakátem z babiččiny půdy?

„Zakázky děláme státní i soukromé. A ano, i s plakátem z babiččiny půdy.“

Stalo se, že někdo za vámi přišel s kradenou věcí? Děláte i historické napodobeniny originálu?

„Falzifikáty jedni zákazníci přinesli, aniž by věděli, že je to kopie, na to jsme je upozornili. Faksimilie neděláme.“

Má každý u vás v ateliéru nějaké zaměření? Je například tvůj bratr Jan expert na toto, ty zase na tamto?

„Máma je expert na všechno, samozřejmě (smích). Já jsem hlavně knihařka, vystudovala jsem bakaláře umění na Fakultě restaurování v Litomyšli, Ateliér restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů. Ale také plošnému restaurování, myšleno restaurování plakátů, map nebo grafik se věnuji už od osmnácti let.

Bratr má zase titul magistra umění z Fakulty výtvarných umění v Brně, takže umí skvěle retušovat. Jelikož má také sítotiskovou dílnu, jsme schopni udělat i ručně dělané repliky tapety, když nám na originální tapetě nějaké kusy chybí.“

Co uděláš jako první, když ti někdo přinese zrestaurovat knihu. Jaký je postup? Na co se ptáš majitele?

„U knihy záleží, v jakém je stavu. Pokud je kniha ve špatném stavu, snažím se majitele přemluvit ke komplexnímu restaurování. To obnáší spousty práce a spousty času, řádově i měsíce. Pokud jde o konzervační postup, ten jen knihu zajistí, aby se dále nepoškozovala. Někdy není ani konzervační řešení rychlejší záležitostí, protože je to větší ,piplačka‘.

U komplexního restaurování se nejprve podívám, jak je kniha vyrobena. Zapíšu si její typologii a odchylky od klasických knižních vazeb. Ne každý knihař ve své době ovládal řemeslo přesně podle toho, jak se knihy vyráběly, a vnesl si do výroby něco svého, ojedinělého, což je z mého pohledu důležité zachovat.

Poté knihu před restaurováním důkladně nafotím a rozeberu na jednotlivé listy a knižní desky. Knihu list po listu vygumuji a změřím pH. Pokud je pH špatné, musim listy odkyselit ve speciálním roztoku. Pokud je pH dobré, přistupuji k mokrému čištění.

Kdyby v knize byla razítka a barevné kresby, musí se fixovat, aby se barvy nerozpily. Pak list po listu koupu v lázni, dále list po listu suším. Poté každý list natírám kližidlem, aby se zpevnil, a vyrovnávám v lisu. Suché a rovné listy dále vyspravuji. Opravuji díry, trhliny. Pak blok sestavím a sešiji podle původního šití. Opravím knižní desky a knižní pokryv a spojím blok s deskami. Vše podle původní výroby, aby se neztratila autenticita díla. Knihu nafotím po restaurování a vyhotovím restaurátorskou dokumentaci, kde je popsán můj restaurátorský záměr, popis díla, popis poškození, postup restauratérského zásahu, použité materiály a chemikálie a doporučené podmínky pro uložení objektu.“

Musí mít restaurátor znalosti z chemie a dějin umění? Co by měl znát?

„Je to kombinace všeho od estetiky přes chemii, dané řemeslo a hlavně musí mít výtvarný talent. Musí cítit barvy a být opravdu řemeslně zručný, hlavně u knih.“

Na jaké tři památky, které jsi restaurovala, jsi nejvíce pyšná?

„Nedokážu jednoznačně říct, co to bylo. Když se ale déle zamyslím, pak mě napadají čínské tapety v zámku Lednice. Pyšná jsem na zrestaurování originálních návrhů 1:1 na kartonu (malba) do Chrámu sv. Víta na skleněné vitráže od Stanislava Libenského. Do třetice na originál návrhu na pauzovacím papíře (pastel a tuž) na Slovanskou epopej od Alfonse Muchy. Pod rukama mi ale také prošly grafiky Salvatora Dalího.“

Co pro tebe znamená být další generací restaurátorů v rodině?

„Jsem moc ráda, že mohu být restaurátorem, není to pro mě práce, spíš koníček. A jako je to u každé jiné řemeslné práce, která se dědí z generace na generaci, tak my máme mnoho postupů, které vymyslela naše babička a které jsme my po letech zdokonalili. Tím se naše odvedená práce liší od jiných restaurátorských dílen. Je to pro mě čest pokračovat a doufám, že naší rodině neudělám ostudu.“

Když se vy všichni čtyři sejdete mimo ateliér, dokážete se nebavit o práci?

„Ano, klasicky se bavíme o tom, co je nového... Ale přirozeně to dost často sklouzne k práci. Při všední debatě třeba náhodou příjdeš na nějaký pracovní postup u objektu, na kterém zrovna pracuješ a u kterého se nedá použít standardní restaurátorský zákrok (ona se ti totiž ta tvá práce pořád honí v hlavě). Tak ho hned zmíníš a probíráš...“

Díky tomu, že je váš ateliér rodinný, máte k sobě nepochybně blíž. Jaké to má podle tebe výhody a nevýhody?

„Když se něco opravdu povede, tím nechci říct, že by se nám věci nedařily, ale někdy je to tak složitá záležitost, že nás samotné překvapí skvělý výsledek, který si samozřejmě pochválíme. Kritičtí k sobě nejsme. Velkou výhodou je, že když pracujeme spolu v týmu, je to jako když bych měla znásobené svoje ruce. Oni při úkonech vědí, na co myslím, nemusím jim říkat: ,A teď si dávej pozor!‘. Jsme jak roboti, co pracují identicky. Máme stejnou školu, stejné postupy. To se člověku ve složeném týmu nestane.“

Rozroste se klan o dalšího člena?

„V rodině už máme další tři členy čtvrté generace. Nejstaršímu jsou teprve 4 roky. Myslím, že je do toho nebudeme nutit, stejně jako naše máma nenutila nás.“

Provází tě životem nějaké moudro, kterým se řídíš?

„Životní motto nemám, ale jedno mi stále omílá máma:

,Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.‘

Toho se držím, v tom jsem byla vychovaná.“

Když se necítíš ve své kůži nebo když si potřebuješ odpočinout, čemu se věnuješ? 

„Relaxuji tvořením, ale ne výtvarným. Nejraději stavím různé zahradní projekty – budník na dřevo, kamennou podlahu v kůlně a podobně. Vždy si to nějak v hlavě vymyslím, vyrazím do Hornbachu, tam to miluji (smích). Všechen ten materiál a nářadí, to je moje. Nakoupím si věci a pak bez přestávky stavím. To mě naprosto naplňuje, a i když pociťuji fyzické vyčerpání, odcházím od hotového tolik naplněná radostí, že bych ten pocit přála každému.

Je jedno, co stavím, důležité je, co je zrovna potřeba opravit nebo postavit. Teď třeba opravuji naše stará kachlová kamna. Mám zase v hlavě projekt, a nikdo mi s ním nesmí pomáhat (smích). Musím si to vybudovat sama.“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky