Čas jen pro mě

Kde a za jak dlouho se v člověku vezme síla, aby bral hrozivou diagnózu „máte rakovinu“ s humorem?

„Sílu musíte najít hned. Jinak navždy ztratíte humor. Já to prostě jinak neumím. Jsem drsňák. Nechci ale, aby to vyznělo, že se rakovině vysmívám. To by bylo hloupé a bylo by to neskutečné rouhání. A to nejsem věřící, spíš takový ateista, že se až bojím, že mě za to Pán Bůh potrestá! Svou knihou „Veselá svině s račicí a depkou“ bych rozhodně nechtěla vzbudit dojem, že se chci posmívat těm, kteří rakovinu nezvládli stejně vesele, jako já. Totiž ani já jsem nebyla po celou tu dobu ‚hulala‘.

Od počátku jsem měla v hlavě, že bych měla něco sepsat – něco jako ‚kuchařku‘ pro nemocné rakovinou prsu, ale hlavně jejich blízké, která by je provedla všemi etapami léčby, připravila je na to, co při ní může nastat. Ale hlavně – tím, že jsem naprosto odkryla i ta nejtemnější zákoutí své mysli, mých prožitků – chci ukázat, že i ti největší drsňáci jsou někdy pěkní poseroutkové, bojí se a občas se pak chovají jako ‚svině‘.

Chci lidem říct, že jakkoli se račici postaví, je to naprosto v pořádku! V této válce nejsou zbraně, které by byly unfair. Důležitá je jenom jedna věc – bojovat! Mně se humor osvědčil jako nejúčinnější zbraň.
Pro blízké nemocných je fakt, že někdo, koho neskutečně milují, strašlivě trpí, mnohdy nesnesitelné břímě. Ne každý toto břímě nakonec unese. Chci jim říct, že i toto může být v pořádku… A takovéto TĚŽKÉ věci se přeci lidem nemohou říkat jinak než s láskou a humorem, ne?“

Ocenila jste při léčbě, kdy zákroky mnohdy i bolely, jak popisujete v knize „Veselá svině s račicí a depkou“, když je lékař spíš razantní nebo milosrdný?

„Já se setkala s těmi nejlepšími možnými lékaři, jaké jsem potkat mohla! To, že moje paní chiruržka byla ras, bylo jen a jen dobře! To, že mě nešetřila při zákrocích, kdy mi musela v podstatě vyškrabovat hnis ze zanícené rány po vyndání uzlin z podpaždí, bylo jen pro moje dobro! Chvilka nesnesitelného utrpení mi ušetřila týdny léčby a ani nechci pomyslet, jakým hrozným komplikacím jsem se díky ní vyhnula. A navíc – dokud jsem v jednom podpaždí hnisala, nemohli mi vybrat uzliny z druhého! A kdyby náhodou rakovina napadla i je? Nemusela jsem už tady být, nebo by se moje léčba „jenom“ příšerně zkomplikovala.

Epikuros: „Smrt není pro nás ničím. Pokud žijeme, není přítomna. A když je přítomna, již zde nejsme."

„Není důležité, jak dlouho žijeme, ale jak šťastně.“

Ano, měla jsem takovéto ohromné štěstí! Potkala jsem lékařky a sestry, které byly ve správné chvíli drsňačky a v jiné se proměnily na anděly. Myslím, že lékaři dobře vědí, co, kde a kdy dělat. Onkologové či onkochirurgové obzvlášť. Po zkušenosti, kterou jsem si prošla, jsem se oprostila od takových těch úvah: Ale Máně to dělali jinak! Jí dali tu bioléčbu hned! Nebo: Jiřka měla nejdřív chemoterapii, pak jí ani nemuseli řezat! Proč to mně neudělali stejně?!

Tuto profesi podle mě nemohou dělat lidé, kteří ji dělají jen jako zaměstnání, nedejbůh pro peníze! Já potkala takové, pro které je to poslání. Hodně se tomuto tématu ve své knize věnuji. Přemýšlím nad tím, jak šílené pro ty lidi musí být dennodenně léčit těžce nemocné lidi, z nichž mnozí pláčou, rezignují, jsou nevrlí, netrpěliví, nechtějí spolupracovat... Myslím, že to, co tito lékaři dělají, je mnohdy nad lidské síly. Já bych to rozhodně nezvládla. Fakt si jich strašně vážím a moc jim všem děkuji.“   

Někteří pacienti si svoje nádory pojmenovávají, třeba matrjoška a podobně. Našla jste pro ně pojmenování i vy – a je to vůbec důležité?

„Ne, není to důležité, podle mě je to spíš nebezpečné. Ale každý si je asi nějak pojmenuje. Já tomu vlevo říkala Levák a tomu vpravo Skrček Zakrslý Zlobivý. Ovšem jména dostaly až ve chvíli, kdy jsem je v těle už neměla. Oba hajzlíci byli na smetišti dějin, potažmo patologie.

Saint Exupéryho Malý princ měl pravdu: Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. A podle mě, když někomu či něčemu dáte jméno, připoutáte to k sobě. A to nemocní nechtějí. Chtějí se toho svinstva co nejdříve zbavit.

Nevím, zda je možné pochopit, co se snažím sdělit. Asi je toho schopen jen ten, kdo již jména nádorům dával… A možná se pletu, a každý to má jinak.“  

Po jaké době jste získala jistotu, že už bude jen dobře?

„No právě! Jednou jsem si to myslela. Byla jsem vzpurná, naložila jsem si na ‚hrb‘ víc, než jsem pak byla ochotná unést, do toho přišlo to, že stejnou nemoc diagnostikovali i mojí mámě… – a skončila jsem v Bohnicích! Od té doby jsem opatrná. Račice už mě profackovala tolikrát, že si nedovolím nebýt pokorná.

Nietzsche: „Tak tohle, tohle že byl život? Chci říci smrti. Nuže dobrá! Ještě jednou!“

Před pár dny jsem měla 50. narozeniny. Před třemi, čtyřmi lety jsem si říkala, že bych se jich chtěla dožít. Před rokem jsem začala přemýšlet o bujaré oslavě. Před pár týdny jsem ji začala plánovat. S manželem jsem měla slavit v Helsinkách, s kamarádkou Gabikou v Kodani. Už jsme měli koupené letenky, objednané hotely… A? Přišla celosvětová pandemie koronaviru. To by se z toho jeden potentoval. To, co nyní zažívá celé lidstvo, prožívají těžce nemocní lidé v těch nejtěžších fázích boje se svou nemocí – sociální izolace, nemožnost cestovat, psychické vypětí, vyčerpání... Moje kniha by mohla být dobrým rádcem, jak se s krizovými situacemi, zejména pak s pocity strachu či dokonce paniky, vypořádat s alespoň občasným úsměvem na tváři a klidem v duši.“

Jak to, že jste se ze své nemoci – jak sama tvrdíte – nepotentovala?

„Je to díky tomu, že jsem prostě drsňák. Takřka okamžitě jsem byla ‚nastartovaná‘, rozhodnutá poprat se s tím. Jsem zabejčený beran: Jakmile vyvstane problém, zadupu, skloním hlavu, vystrčím rohy a jdu ho nemilosrdně zlikvidovat. Vždy jako první vymýšlím, JAK problém řešit. Vůbec nezkoumám, kdo ho způsobil a proč, a už vůbec nepřipouštím, že by to bylo neřešitelné. Co fakt nedokážu, je nechávat problémy ‚vyhnít‘. Není to proto, že jsem strašně neuvěřitelná hrdinka, ale proto, že jsem neskutečně ješitná a možná i pyšná… Taková je prostě pravda, když mám být k sobě upřímná.“  

Pomohla vám k relativnímu klidu rodina, vaši tři kluci – manžel a dva synové – nebo jste se uzavřela jen a jen do sebe?

„Uzavřít se do sebe? Pro mě neexistuje! Snažila jsem se své okolí, zejména pak kluky, neobtěžovat víc, než bylo nutné, ale oni mě všichni od počátku tak strašlivě rozmazlovali! A když vás jednou někdo začne rozmazlovat, tak si to rádi necháte líbit!

Ani mě nenapadlo uzavřít se do sebe. Lidem jsem o tom, že mám rakovinu, vyprávěla v podstatě na potkání. Manžel v práci také nic netajil. Zčásti je to asi způsobené našimi novinářskými návyky – jít s pravdou ven za všech okolností. Ale musím přiznat, že z mé strany to byl i záměr. Chtěla jsem, aby to zejména ženy věděly. Svým příběhem jsem se je snažila přimět k tomu, aby se nechaly vyšetřit, aby prevenci nezanedbávaly. Mně totiž prevence zachránila život. Ne, neuchránila mě od rakoviny, ale díky tomu, že se na problém přišlo včas, byly moje šance na vyléčení od počátku takřka stoprocentní. A to se vyplatí, ne?“

Přesto – hledala jste, pátrala, proč si „svině rakovina“ vybrala právě vás?

„Jasně. Je o tom v knize celá kapitola: Proč právě já?!? Logická otázka. Klade si ji každý, koho postihlo neštěstí, nespravedlnost, hrůza… Nejsem zvrácená a rakovinu sama sobě nepřeji a samozřejmě ani nikomu jinému. Nicméně když víte ‚proč‘, nemůžete se ptát ‚právě já?‘.

Tělo, ale hlavně duše mi nekompromisně vrátily vše, čím jsem jim ublížila. I s pěkně mastnými úroky. Můj vlastní metabolismus se ze mě pomátl. A pak jsem se na chvilku pomátla i já. Ale to až o několik let později...“

Co tedy nemoc zavinilo? Špatná životospráva nebo něco zcela jiného?

„Byla to kombinace úplně všeho. Ale nejzásadnějším spouštěčem byla dle mého názoru psychická nepohoda, či dokonce stres. Jsem perfekcionistka. Jak jsem již přiznala, jsem ješitná a někdy i pyšná. Těžko se smiřuji s tím, když věci neběží, jak jsem si je vysnila. Prostě jsem vše strašně ‚řešila‘. Byl to komplex různých situací, který se lety skládal a skládal, až vznikla taková sice prťavá, ale velice zhoubná mozaika – dva nádory.
Moje nemoc mě naučila, že se nemám zabývat prkotinami a rozčilovat nad věcmi, které nemohu ovlivnit. Ale občas někde zpoza rohu vykoukne mé rohaté ješitné JÁ a zase ´řeší´…“

Psaním knihy „Veselá svině s račicí a depkou“, která je v nakladatelství Zeď připravena k vydání každým dnem, jste si alespoň ulevila, nebo proč jste se rozhodla k jejímu sepsání?

„Kniha původně vůbec neměla spatřit světlo světa. Psala jsem si pouze pro svou potřebu, byla to součást mé psychoterapie poté, co jsem se psychicky zhroutila. Z depky jsem se dostávala tím, že jsem prostě psala, psala, psala… A při psaní mi vytanuly na mysl krásné a veselé vzpomínky, které jsem si zapisovala také.

A pak jsem to začala dávat číst lidem, jejichž názoru si vážím. Jen tak, pro jejich pobavení. Všichni do jednoho mi říkali: No ale toto by si měli přečíst ti, kdo podobnou nemocí procházejí. Číst by to měli i jejich blízcí, aby věděli, pochopili… Pak se moje zápisky dostaly k nakladatelům – Honzům ze Zdi. A ti mi řekli, abych rozhodně psala dál, že je to zajímá, že by o knihu tohoto ražení s tímto ‚posláním‘ měli zájem. A to je celé.“

Prozradila byste našim čtenářkám, v čem vás rakovina „vyškolila“? Co od té doby zásadně neděláte či naopak děláte?

„Jakkoli povrchně a jako klišé to bude znít, je pravdou, že jsem si začala víc užívat života. Těšit se z maličkostí. Ale začala jsem být také větší sobec.

Většina z nás příjemné věci odkládá ‚na potom‘: Budu cestovat, rybařit, malovat, tančit, setkávat se s přáteli, učit se cizí jazyky…, na to se tak strašně těším! Odkládáme, víme, že je to špatně, ale zdůvodňujeme si to nedostatkem času, a hlavně takovým tím zaklínadlem: „Aspoň se mám na co těšit!‘

Zapomeňte! Zapomeňte na budoucí čas – jednou budu…

Carpe diem! Protože stačí prohodit pár písmen, vznikne cancer a vy místo ‚diem´ (dne) budete moci říkat leda ‚à dieu´...  Buďte sobci a užívejte, dokud to jde! S pokorou, odpovědně, ale těšte se a užívejte!“

Pomohlo vám překonávat složitou situaci případně i nějaké životní motto?

„Ano. Dvě (od Epikura) jsou inteligentní, dvě (Nietzscheho a moje) jsou potrhlé (to moje dokonce až blbé, ale mám ho od puberty, kdy jsme si ho říkávaly s kamarádkami).“

Já: „Drž sa riti, nech ťa vietor neuchytí!“ 

Když už máte zdraví „zase“ pod kontrolou, na co se těšíte – o čem sníte?

„Těším se, že skončí pandemie, lidé zmoudří, poučí se a budou se víc těšit ze života. Těším se na reakce lidí, kteří si koupí moji knížku a kteří mi ji třeba i pochválí. Těším se, že pojedu do Helsinek, do Kodaně, na sachr do Vídně, na lokše do Budapešti, do Dúbravy na houby a brynzové pirohy… Nejvíc se těším, že pojedu za mámou, za celým slovenským příbuzenstvem, za kamarády. Těším se, že třebas oslavím ty moje padesátiny v kruhu nejmilovanějších. Na všechno se těším!“

Knihu Andrey Kábelové Veselá svině s račicí a depkou vydává Nakladatelství Zeď.