Čas jen pro mě

Začněme u jejího dětství, které rozhodně nebylo nikterak harmonické. O tom nemohlo být v jejím případě ani řeči. Proč? Tak si třeba vezměte, že když jí byly dva roky, její otec, anglický král Jindřich VIII., historicky známý svými šesti oficiálními manžekami, nechal popravit Alžbětinu matku Annu Boleynovou. Usoudil totiž, že po dvou potratech už mu nebude schopna dát vytouženého syna. A když pak roce 1547 zemřel i sám Jindřich, třináctileté Alžběty se ujala její macecha, králova šestá manželka Kateřina Parrová spolu se svým milencem Thomasem Seymourem. A to byl přitom bratr Jindřichovy třetí manželky Jane. Že je to zamotané? Svérázný rodinný propletenec tím zdaleka nekončí.

Svedená, zneužitá a vyhoštěná

Výraně ctižádostivý Seymour se s Kateřinou záhy ožení a krátce na to počnou potomka. To mu ale zdaleka nestačí. Líbila se mu totiž i dospívající Alžběta, kterou podle všeho začal sexuálně zneužívat. Alžběta je ctižádostivá – a tak se nebrání. Anebo se jen prostě svého nevlastního otčíma příšerně bojí? Tak či onak jim na to Seymourova královská manželka Kateřina časem přijde a dívku bez milosti vyhodí z domu.

S Alžbětou to nevypadá příliš růžově, ale když o rok později, krátce po dalším porodu, podlehne královna horečce omladnic, Seymour se v nejmenším neobtěžuje truchlením a vyrazí za Alžbětou. Vyzná jí lásku, ale především mu jde o to, aby ji přesvědčil o svatbě s jeho maličkostí. Dobře totiž ví, že tím by značně posílil své šance na anglický trůn. Jenomže jsou tu i silní političtí konkurenti, kteří pozorně hlídají a zůstávají na stráži. Něco takového, jako Seymourovu svatbu s potenciální následnicí trůnu, samozřejmě nehodlají připustit, a tak volí radikální řešení – nechají Seymoura popravit. Důvod se vždycky najde: oficiálně ho nařkli z připravované vzpoury. Alžběta se konečně stává relativně samostatnou osobou, když ovšem pomineme politické intriky dvořanů, kteří v tu dobu ještě určují její osud.

Oběť násilí či choroby

Vlády se Alžběta ujímá roku 1588 a během následných čtyřiapadesáti let na trůně svou zemi nesporně pozvedne a zvelebí. Jenomže: dědice trůnu své milované Anglii odmítla dát. Odmítá už vůbec jakýkoliv sňatek. V den nástupu na trůn totiž prohlásila: „Provdala jsem se za anglické království, můj korunovační prsten je mým snubním prstenem.“ A tohoto přesvědčení se pevně drží po celou dobu svého panování. Proč?

Ctitelů měla přece celou řadu. Vždy zdůrazňovala, do omrzení svých intrikujících dvořanů, že bude „pochována jako panna“, což samo o sobě je podivné už vzhledem k předpokládanému sexuálnímu obtěžování ze strany svého otčíma Seymoura. Nebo ji snad panenství nezbavil? Jistě, jsou různé sexuální praktiky... Anebo právě tohle byl ten problém? Že by měla zneužitá dívenka od útlého mládí hluboce zakořeněný odpor vůči můžům? Či to snad bylo celé úplně jinak? U dvora se totiž šuškalo ledacos, například že prostě jen nemůže mít děti, a dokonce, že snad ani není schopna sexuálního styku.

Jiná, romatické vereze, prezentovaná zejména literáry a moderními filmaři, zase hovoří o Alžbětině velké – nicméně zhrzené, zrazené či prostě jen nějak nešťatné – lásce z mládí (často se tu skloňuje aristokratické jméno Robert Dudley), díky níž se zatvrdila vůči mužům a emocím vůbec. A v této souvislosti se prý zhlédla se v Panně Marii či jiné svaté mučednici, a jednoduše se z hlubokého vnitřního přesvědčení stala mystickou „svatou pannou“, bez ohledu na nějakou fyzickou panenskou blánu. A svatou pannou se rozhodla být až do konce života.

K manželství mám odpor!

„Chovám odpor k myšlence manželství z důvodů, jež bych nevyzradila živé duši,“ vyznala se královna vévodovi ze Sussexu. „Raději bych byla svobodná žebračka než vdaná královna.“ U dvora se nicméně veřejně hovořilo o poněkud absurdní skutečnosti, že panovnice „...jest obdařena blanou, jež činí ji neschopnou přijmouti muže, ač ke své potěše ozkoušela nejednoho.“

Zde pak jakési přední místo mezi jejími ctiteli zaujímal hrabě Robert Dudley (1533 – 1588), který byl nicméně ženatý. A když pak v roce 1560 našli jeho ženu Amy pod schody se zlomeným vazem, vypukl skandál. Poddaní nikdy nepřestali spekulovat o tom, že Dudley svou choť ze schodů shodil (jiní zase tvrdili, že ji otrávil...?!?), aby si prý mohl vzít Alžbětu. Pravdou je, že v případě Dudleyho pak dokonce královna o sňatku skutečně uvažovala, ale faktem zůstává, že se k němu nikdy neodhodlala. Dudley ji přitom opakovaně žádal o ruku, naposledy snad prý v roce 1575 během divadelního představení na hradě Kenilworth. Přes opakovaná odmítnutí dál zůstával jejím „věrným psem“, důvěrníkem a spolehlivým politickým spojencem.

Fatální choroba a smrtelná melancholie

Pak se ale stalo, že v roce 1562 Alžběta dostala pravé neštovice a chvílemi upadala do kómatu. Šlechtičtí rádcové nabyli přesvědčení, že udeřila její poslední hodina. A tak na královnu naléhali, aby určila svého nástupce – načež panovnice jakoby z posledních sil ukázala na Dudleyho. Nastal však zázračný obrat, Alžběta se zotavila a těšila se pak skvělému zdraví až do podzimu roku 1602, kdy ji série úmrtí řady jejích přátel uvrhla do depresí, na něž navázala dlouhodobá melancholie. Po její smrti ji na trůně vystřídal vzdálený bratranec a skotský král Jakub.

Co na to vědečtí pracovníci

Nejrůznější vědci v čele s historiky odedávna dumají, proč se Alžběta tak překvapivě po celý profesionální život vyhýbala nejen sňatku, ale údajně prý i sexuálním radovánkám. Postupně se objevila řada teorií včetně hypotézy, že panovnice byla ve skutečnosti – mužem!

Aktuálně je nejpřijímanějším vysvětlením, že královna Alžběta I. trpěla takzvaným vaginismem, což je reflexní křeč stydkého svalstva, která znemožňuje pohlavní styk. A jak k němu dochází? V drtivé většině jde o psychickou poruchu, která dle psychiatrů či psychologů souvisí s traumatizující zkušeností v intimní oblasti. A tady se pak, v případě Alžběty, jako „pachatel“ plně nabízí zmíněný již chlípný Thomas Seymour, který byl „na holčičky“.