Čas jen pro mě

Strhující vyprávění o šedesáti výjimečných a leckdy zapomenutých hrdinkách z české kotliny od těch nejdávnějších dob až po současnost doprovází originální portréty od studentů plzeňské „Sutnarky", textové medailony Kateřiny Tučkové a historické vstupy Renáty Fučíkové, které ukazují, jak se žilo ženám v různých obdobích dějin.

Ukázka z knihy

Martina Navrátilová: Nejlepší tenisová hráčka všech dob

„Poslouchej, tohle je šance, která se nemusí opakovat. Měla bys v Americe zůstat. Tady to lepší nebude a ty svůj talent nesmíš promrhat čekáním, jestli ti povolí vyjet na nějaký zápas. Ale mamince to předem neříkej, nepřenesla by to přes srdce," loučil se s Martinou před odletem na pražském letišti táta. Tehdy netušila, jak moc jí bude chybět – on, maminka, sestra Jana, zkrátka domov. Jiný způsob, jak se naplno věnovat milovanému tenisu, však ani ona neznala. Po kurtech začala běhat, sotva stála pevně na nohou.

Rodiče, oba zapálení sportovci, ji před prvního soupeře – před tréninkovou zeď – postavili už jako čtyřletou. Raketa jí v dlani tehdy seděla tak přirozeně, jako by se s ní snad narodila. A svištící míček, odrážející se o zeď, prozpěvoval tu nejhezčí písničku. Svým nadšením a odhodláním pak přiměla tatínka, aby ji začal trénovat, a přestože to byl trenér mimořádně přísný, nezapomínal ji také chválit a povzbuzovat. Radil jí, aby se snažila být každý den o trochu lepší než včera. Martina si jeho radu vzala k srdci a pokaždé, když nastupovala na kurt, ať už to bylo doma v Řevnicích u Prahy, nebo později při nejvýznamnějších světových soutěžích, si pomyslela: „Mým hlavním protihráčem je ta holka ze včerejška. Musím pořádně zabrat, abych jí dala co proto!"

Takové nasazení Martině brzy přineslo zaslouženou odměnu – v patnácti letech se stala mistryní republiky. Tím se jí otevřely dveře na zahraniční zápasy a netrvalo dlouho, propracovala se na slavný americký turnaj US Open. To bylo roku 1975 a Martině bylo právě osmnáct. Kromě bitvy na kurtu však musela svést ještě mnohem těžší bitvu – tu o vlastní svobodnou budoucnost. Naposledy proto poslechla tátovu radu a po skončení turnaje oznámila, že se do komunistického Československa už nevrátí a že bude raději hrát pod vlajkou Spojených států.

Na příští léta tím ztratila kontakt se svou rodinou, to však neznamenalo, že na ně nemyslela. Při každém prvním podání k nim vyslala prosbičku, aby byli při zápase v duchu s ní, a zřejmě to dobře fungovalo, protože i v Americe šla Martina od vítězství k vítězství. V roce 1978 poprvé vyhrála nejslavnější tenisový turnaj na světě, Wimbledon, a pro příštích deset let se stala světovou jedničkou.

Prahu v roce 1986 navštívila už jako proslulá hráčka. Reprezentovala tehdy sice Spojené státy, ale i přesto ji publikum přivítalo s jásotem. Po skončení zápasu se otočila k tribunám a se slzami v očích řekla: „Jsem tak šťastná, že jsem zase na chvíli doma! Doufám, že nepotrvá dalších jedenáct let, než se k vám budu moci znovu podívat." I tak nevinná věta byla za dob normalizace odvážným protestem proti tehdejší totalitní vládě, což její fanoušci vřele ocenili.

Svou odvahou a upřímností se však Martina proslavila i jinde než ve světě sportu. Totiž v běžném životě, když v roce 1981 přiznala, že je zamilovaná do ženy. Tenkrát to vyžadovalo mnohem větší kuráž než dnes, kdy se lidé za to, koho milují, stydět nemusí. V té době se však Martina setkala i s odmítavými reakcemi – opustili ji někteří přátelé, fanoušci i sponzoři. Nikdy však nelitovala.

„To, že jsem řekla nahlas, co cítím, ze mě udělalo lepší hráčku, doslova mi to uvolnilo ruce. V pravdě a v lásce se mi hraje mnohem líp," odpovídala Martina novinářům, které její soukromí obzvlášť zajímalo. O jejím statečném přiznání si pak lidé mohli číst v novinách a tím pomohla celé řadě nešťastných párů, které k takovému kroku nenašly odvahu a se svými city se skrývaly. Dnes žije Martina se svou ženou Julií ve šťastném manželství, vychovávají společně dvě dcerky a zasazují se o rovná práva pro gaye a lesby, protože na štěstí má podle nich právo každý.

Přestože profesionálně už Martina tenis léta nehraje, nikdo dodnes nepřekonal její rekord v počtu vyhraných turnajů ani pověst nejlepší tenisové hráčky všech dob.

Další hrdinky z knihy:

Kněžna Ludmila, Abatyše Mlada, Královna Judita, Svatá Anežka, Eliška Rejčka, Eliška Přemyslovna, Barbora Celská, Johana z Rožmitálu, Estera Teuflová ze Streitenfeldu, Polyxena z Lobkovic, Barbora Rotterová, Marie Terezie, Marie E. Offermannová, Magdalena D. Rettigová, Anna Náprstková, Božena Němcová, Eliška Zöllnerová, Marie Červinková-Riegrová, Eliška Krásnohorská, Bohuslava Kecková, Anna Bayerová, Anna Honzáková, Zdenka Braunerová, Gabriela Preissová, Marie von Ebner-Eschenbach, Ema Destinnová, Anna Pamrová, Bertha von Suttner, Františka Plamínková, Božena Laglerová, Božena Viková-Kunětická, Barbora Markéta Eliášová, Sidonie Nádherná, Alice Masaryková, Eliška Junková, Milča Mayerová, Anny Ondráková, Marie Tumlířová, Milada Paulová, Vlasta Kálalová, Toyen, Hana Podolská, Vítězslava Kaprálová, Gerty Cori, Adéla Kochanovská, Greta Tugendhat, Marie Schmolková, Milena Jesenská, Inka Bernášková, Marie Restituta Kafková, Božena Hauserová, Růžena Danielová, Milada Horáková, Věra Čáslavská, Marta Kubišová, Věra Chytilová, Zdena Salivarová, Olga Havlová, Martina Navrátilová, Eva Jiřičná, Madeleine Albrightová, Ludmila Javorová

Knihu autorek Renáty Fučíkové, Lenky Křížové, Kateřiny Tučkové a kol. Hrdinky – Příběhy významných českých žen vydalo nakladatelství Universum, koupit ji můžete například na booktook.cz.