Čas jen pro mě

Hlavní postavu matky, která dala přednost umělecké kariéře před vlastními dcerami, ztvární Dana Batulková. V dalších rolích se pak představí Lucie Štěpánková, Denisa Pfauserová a Milan Kačmařík.  Hra o rodinných vztazích se měla objevit na zdejším jevišti už na jaře.  Kvůli pandemii koronaviru ji ale divadlo posunulo na 21. září.

Sonda do lidské duše

„Mám ráda severské autory a Bergman mezi ně patří. Jeho díla jsou vždy hluboké a nemilosrdné sondy do lidské duše,“ říká Dana Batulková. V podzimní sonátě hraje matku Charlottu, slavnou klavíristku, která kvůli kariéře, ale také kvůli neochotě snášet komplikace, ztratila kontakt se svými dcerami.

První z nich, Evu, ztvárňuje půvabná Lucie Štěpánková. Její postava je frustrovanou ženou, která se nemůže vyrovnat své impozantní matce, slavné umělkyni a rozené primadoně. Role postižené mladší dcery se ujala Denisa Pfauserová. 

Charlotte už nikdy nemůže dohnat to, co zanedbala ve výchově obou dcer. Vždycky dávala přednost svému umění. Nechtěla jim sice ublížit, ale její sobectví a nedostatek empatie vytvořily mezi ní a dcerami pomyslný příkop, který už lze jen těžko přeskočit.

„Ve hře nacházíme paralelu s dnešním stylem života žen. Spousta z nás řeší, zda upřednostnit kariéru před starostmi o rodinu a děti. A jaká bude jednou naše bilance a co všechno se od svých dětí dozvíme…,“ dodává Dana Batulková.

Složitý vztah matky a dcery

„Vztah matky a dcery a vůbec rodiče a dítěte je vždycky složitý. Rodiče nechtějí poškodit své děti, ale i ty nejlepší úmysly mohou vést ke komplikovaným koncům. Podzimní sonáta vypovídá o tom, co si často nemáme odvahu ani myslet. Uvědomění, že v tom nejsme sami, může být často očistné a úlevné,“ říká o Bergmanově díle dramaturgyně divadla Mana Věra Mašková.

Podzimní sonáta je podle ní aktuální stále, protože se dotýká nejzákladnějších otázek naší existence.  „Grandiózní zápas o smyslu našeho bytí a naplnění našeho času, který se neúprosně krátí. A přesně tím by se mělo zabývat naše divadlo Mana, jež se nachází v sakrálním prostoru vršovického kostela a které je zároveň ojedinělou pražskou scénou s nezaměnitelnou patinou a šarmem první republiky,“ zdůrazňuje.