Čas jen pro mě

V oblasti porodnictví působíte již desítky let. Jak se obor za vaši dlouholetou kariéru proměnil?

„Změnil se opravdu neskutečně. Dříve třeba maminka nesměla jíst, pít, hýbat se, byla napojena na monitor, který nebyl odpojitelný. Teď má na sobě sice pás se sondou, ale nemusí být připojena k žádnému přístroji a může se libovolně pohybovat, klidně i jít do sprchy…

Máme také kvalitní vybavení, jsme schopni prakticky okamžitě provést akutní císařský řez. Můžeme volit spinální anestezii nebo epidurál, máme zkušené anesteziology i veškerý komfort. Pro sestřičky je třeba výhoda už jen to, že mohou dát rodičce plastovou kanylu do žíly a tím kdykoliv reagovat na nějaký akutní stres. Naše vrchní sestra ještě pamatuje, když se používaly kovové jehly a než všechno složila a sterilně píchla do ruky, uběhlo spoustu času.“

Pokud jde o přístroje, jistě došlo k pokrokům i v oblasti těhotenského screeningu. Co všechno se dá dnes díky moderní technice o miminku zjistit, než se narodí, a dříve to možné nebylo?

„Screeningů v průběhu těhotenství je celá řada. Ale pokud bychom se bavili konkrétně o podskupině ultrazvuků, podařilo se za posledních 20 let přesvědčit obvodní gynekology, aby buď získali licenci a prováděli je sami, anebo aby posílali k licencovanému gynekologovi pacientku v prvním trimestru.

Již v této době můžeme vidět, že dítě má v pořádku obě nohy, obě ruce, zda nemá nějakou zásadní vrozenou vadu, kterou ultrazvukem odhalíme. Na 90 % dokážeme vyloučit tři nejčastější genetické vady, jež se v populaci objevují, tedy Downův, Edwardsův a Patauův syndrom. Dřív jsme měli až v 16. týdnu triple test, což byl test z krve citlivý pouze na 60 % a navíc zaměřený jen na Downův syndrom.“

V posledních dekádách je již běžné, že jsou u porodu přítomni tatínci novorozeného miminka. Setkáváte se však na porodním sále i s jinými rodinnými příslušníky, jako je třeba maminka či sestra?

„Samozřejmě. Doprovod u porodu bývá v 80 % a je možné mít u sebe i dva lidi. Teď se dokonce diskutuje o tom, zda může být u porodu nezletilý člen rodiny. Naše nemocnice to neumožňuje, ale je tady skupina žen, které říkají, že i dítě je rodina a nechtějí být od sebe odloučení, protože dřív se také rodilo v domácím prostředí a nic na tom není. U nás ale musí být osoba přítomná u porodu zletilá, nemusí to být však pouze příbuzná. Takže tady bývají kromě manželů a partnerů také tchyně, sestry, kamarádky nebo třeba dula.“

Jaké jsou vaše zkušenosti s dulou u porodu?

„Na úvod bych chtěla zdůraznit, že spolupráci duly u porodu velmi vítám. Ideálně bych ráda našla třeba tři duly, které by k nám jezdily pravidelně a znaly bychom se navzájem.

V naší porodnici máme poměrně aktivní porodní asistentky, které s rodičkou velmi hezky navážou kontakt při porodu a toto spojení velmi dobře funguje.

Z jejich strany jsem se setkala s názorem, že je pro ně někdy těžší koordinovat péči o rodičku i s dulou, se kterou se dříve neznala. Já osobně jsem při porodu zažila dulu, která šeptala rodičce do ucha rady, zatímco já s porodní asistentkou jsme s rodičkou komunikovaly otevřeně. Musela jsem dulu upozornit, že potřebuji vědět, jaké instrukce mamince dává, protože je to proces, na kterém se všichni podílíme – nejsme přece rivalové. Máme společný cíl: bezpečně a citlivě dovést rodičku ke zdárnému porodu.

Takže většinou, když chce nějaká maminka dulu, navrhnu jí, jestli by nevadilo, kdybychom se spolu dopředu setkaly a řekly bychom si, jak si celý proces obě představujeme. Co ona očekává, co očekáváme my. Pak vlastně vše bude probíhat hladčeji ke spokojenosti všech.“

Co rodičkám vymlouváte?

„Mně kupříkladu mrzí, když se paní připravuje na předporodním kurzu, cvičí, dýchá, polohuje, má jako prvorodička určitou představu o svém porodu, ale nakonec to třeba kvůli velké bolesti nedává a je úplně vykolejená. My víme, že kdybychom jí podali například epidurál, načerpala by sílu a mohla by dál polohovat, jak chce. Získala by čas, aby spontánní porod dokončila.

Ale buď je sama přesvědčena, že tím celému přirozenému porodu velmi ublíží, protože ze ‚svých zdrojů‘ se dozví, že je to hrozně špatné. Anebo v horším případě ona by i chtěla, ale manžel ji začne přesvědčovat: ‚Ty si to nedáš, protože jsi připravená na něco jiného.‘

Anebo když běží porod a v určité fázi se zastaví, samozřejmě máme spoustu nemedicínských postupů, jak ženě pomoci – aromaterapie, polohování, sprcha, balon… To vše se u nás dá realizovat. Jenže přes to všechno někdy je vhodné, abychom v danou chvíli podali oxytocin. Když dáme ve správnou chvíli oxytocin, je to prevence toho, že po porodu se děloha nestáhne, nevznikne tzv. děložní hypotonie, žena bude méně krvácet – ale hlavně porod úspěšně dokončíme. Jenže žena přes to všechno řekne: ‚Ne, oxytocin v žádném případě.‘ To jsou třeba situace, kdy se neshodneme.“

Setkáváte se s takovými maminkami často?

„Řekla bych, že každá porodnice má svou klientelu. Já chodím často do těhotenské poradny a obvykle se setkávám s poměrně rozumnými názory, tedy:

Chci být informována, chci mít možnost se rozhodnout a mám k tomu dostatek informací, ale nechávám to hodně na vás, protože vy jste ti odborníci a já vám důvěřuji. Vybrala jsem si vás, protože máte dobré recenze a nechám si od vás poradit. Takže se nestává, že bych se setkávala s hodně alternativními postupy, jako například: Nesmíte na mě vůbec mluvit, nesmíte mi v žádném případě nabídnout nějakou úlevovou nebo léčebnou látku, nechci žádné léky proti bolesti, žádný epidurál.

A samozřejmě se stává i to, že se na začátku porodu domluvíme na nějakém plánu, žena má určité představy, a nakonec od hodně alternativní verze ustoupí a je vlastně ráda, když se jí nabídne nějaká medicinská pomoc, protože porod zkrátka neběží podle jejích představ a nejdůležitější je, aby se zdárně dokončil. Ostatně, i já sama jsem při svém porodu jakožto sportovkyně cvičila, polohovala, měla jsem balon, vanu… A nakonec jsem skončila císařským řezem. Vše se zkrátka naplánovat nedá.“

Proměnily se za poslední dekády i císařské řezy?

„Určitě, i v oblasti císařského řezu je hodně novinek. Za prvé se šije mnohem méně vrstev, za druhé existují různé přístupy. Zákrok je mnohem rychlejší a je spojen s menší krevní ztrátou. Také se již nepoužívá silon, ale jiný vstřebatelný materiál. Máme natolik kvalitní vybavení a jsme tak dobře personálně připravení, že když je to akutní, jsme schopni začít provádět císařský řez za pět minut – všichni jsou nachystaní včetně instrumentářky, anesteziologů, lékaře. Dříve uběhlo třeba dvacet minut příprav, než operace mohla začít. Představte si dotahující pravý uzel na pupečníku při porodu dítěte. Každá minuta je potom velmi cenná pro záchranu života dítěte.“  

Změnil se v průběhu let i váš osobní názor na vedení porodů či některé úkony v oblasti porodnictví?

„Samozřejmě. Dříve jsem si například myslela, že bez vany nelze být, ale dnes už víme, že sprcha a polohování jsou mnohem důležitější, než když se rodička namočí celá do vany.

Také jsem třeba změnila názor na koupání novorozenců. Dnes už se nekoupou, aby se mázek vstřebal do kůže, což má výrazně zlepšit imunitní systém novorozence. Mělo by v důsledku této změny ubývat ekzematiků. Naše děti šly hned po porodu ‚pod kohoutek‘ a pomalu každý má atopický ekzém.

Změnou je i bonding – dnes maminky dostávají miminko po porodu do kontaktu kůže na kůži. Lépe se tím naváže kontakt matky a dítěte, mělo by se lépe nastartovat kojení.

Občas přemýšlím, jestli vůbec můžeme být normální, když nás matky kojily dva měsíce a pak nás umístily do jeslí a neměli jsme bonding a další věci.

Je pravdou, že jsme také nějak vyrostli, ale je přece úžasné, když se teď může maminka s miminkem už od začátku takhle poznávat, vidí, jak se děťátko tváří, jak drží ručičky, nožičky. Je to hezké, tak proč je o to okrádat nebo jim dokonce ukázat dítě až druhý den, jako to bylo třeba ještě v době, když jsem já byla novorozeně a taťka na nás mával někde pod okny. To je prostě velká změna a jsem za ni ráda.“

Vypadá to, že i po těch letech v oboru ve vás zrození života stále vyvolává silné emoce…

„Myslím, že každý porodník, který k porodům chodí a vidí novorozené dítě, nasává do sebe tu neuvěřitelnou energii.

Je to pokaždé zázrak a já přiznávám, že jsem plačka.

Takže opravdu i po těch mnoha letech se stále dojímám, když vidím tu krásnou reakci rodičů na porodním sále. Ale nejsem to jenom já, podobně to prožívá spousta zdravotníků.“

MUDr. Markéta Matoušková se narodila a vyrostla ve Slaném, kde absolvovala místní gymnázium. ● Po maturitě nastoupila na 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze ● Po promoci v roce 1997 nastoupila na Gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice Kladno. ● V roce 2015 převzala primariát Gynekologicko-porodnického oddělení ve Slaném. ● Je vdaná, má dospělou dceru a ve svém volném čase se společně s rodinou věnuje sportu a kultuře. ● Současně působí již 2. volební období jako zastupitelka ve Slaném.