Čas jen pro mě

Hana Habartová se věnuje trénování paměti, což nás velmi zaujalo. Proto jsme se jí zeptali, co ji ovlivnilo, že se na tuto profesní dráhu před sedmi lety vydala. V první řadě ale upřesnila, že s trénováním paměti v Česku začala už 90. letech Dana Steinová z České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging. „Já se rozhodla až v roce 2011, když jsem navštívila první seminář o mnemotechnikách. Tam jsem zjistila, že jsem se mohla ve škole naučit spoustu věcí lépe, jednodušeji a zajímavěji. Proto se má profesní ručička odklonila tímto směrem,“ vybavuje si inženýrka oboru odpadové hospodářství. „Původně jsem se zabývala zpracováním bio odpadu, ale pak se mi narodilo jedno a druhé dítě a já tady v Dobřichovicích spoluzaložila rodinné centrum.  Pod jeho hlavičkou jsem otevřela i počítačový kurz pro seniory a následně jsem hledala možnosti, jak ještě rozšířit nabídku kurzů pro dospělé.“ Když objevila trénování paměti, přišlo jí to – jak sama říká – jako jasná volba. „Navíc představa, že jedno dítě ráno strčím do školy a to menší na hlídání a večer je s jazykem na vestě vyzvednu, nebyla úplně příjemná,“ vzpomíná. „Ale naštěstí to opravdu dopadlo dobře. Hodilo se mi i pedagogické minimum, které jsem si udělala při univerzitě. Už když jsem si ho dělala, bavilo mě učit. A jak jsem pak pracovala s dospělými, kteří chodili na počítače, protože chtěli – ne, že museli – zjistila jsem, že je to fajn. Od toho byl už pak jen krok k trénování paměti, které z toho všeho vyplynulo. Je úžasné, co náš mozek dokáže a objevovat to, to je pro mě něco jako detektivka.“

Čím se ale dá podle ní mozek trénovat? „Úplně nejjednodušší je ho používat. Nenechat ho spát. Nespoléhat se na to, že mám cokoli někde zapsané nebo že to za mě najde nějaké chytré zařízení. Ale abychom byli i ve vyšším věku mentálně fit, chce to aktivitu – ať už třeba luštění rébusů, čtení knížek, zajímat se o dění doma i ve světě, číst tisk a povídat si o tom s někým. Informace tedy přetransformovat, přeformulovat. To ale chce mít sociální kontakty, zapojovat se do nějakého společenství a mít také kvalitní stravu. Protože mozek je tělesný orgán, který potřebuje ke svému dobrému fungování spoustu energie. Nejde to ovšem ani bez pohybu. Protože už když jdeme rychlou chůzí, dochází k lepšímu prokrvení a okysličení mozku, a tedy i k jeho lepšímu fungování.“

A jestli paní Habartová doporučuje na svých kurzech i mnemotechnické pomůcky či radí nějaké fígle? „Ano, a to jak v kurzech, tak při individuálních lekcích. Mnemotechniky jsou základem, když si chcete něco efektivně zapamatovat a umět si to i za dlouho vybavit.“ Proč si ale něco pamatujeme lépe a jiné hůře nebo vůbec? „Dobře se pamatují informace či situace, které jsou spojeny s emocemi – a to ať příjemnými nebo těmi méně příjemnými, kdy nás naopak někdo naštve či rozesmutní. Takové se pamatují nejdéle.  Však i lidé s Alzheimerovou nemocí si třeba nepamatují věci, ale dobře vnímají emoce a atmosféru. Nejlépe a nejdéle si pamatují vše, co je spojené právě s emocemi. Kromě toho se ale také dobře pamatuje to, co bývá legrační. Na tom se staví i mnemotechniky. Klasická okřídlená věta je toho důkazem: Takovou blbost si pamatuješ a nic pořádného v hlavě nemáš.“

Podle ní ale nelze jednoznačně říct, která věková skupina mezi jejími klienty převládá. „Pořádám totiž buď dlouhodobé kurzy na 10 týdnů, které navštěvují hlavně aktivní senioři. Ale chodí mi tam i lidé pracující. Vedu ale i jednorázové workshopy pro pracující nebo rodiče s dětmi, které jsou o tom, jak se efektivně učit. Na vše se lze podívat na www.hanahabartova.cz nebo na www.barevnystrom.cz.“

A jak je na tom se zapomínáním sama příjemná, trpělivá a stále usměvavá Hana Habartová? „Samozřejmě také zapomínám. Zároveň si ale uvědomuji, že si ani nelze vše pamatovat. Spíš je to u mě tak, že když si něco chci zapamatovat, tak si to umím pamatovat, vím, jak na to. A když zapomenu, vím, proč se tak stalo. Většinou je příčinou to, že myslím zároveň na něco dalšího a nevěnuji plnou pozornost tomu, co si pak nepamatuji.“ Není to ale tak, že by chtěla trénovat paměť odjakživa. „Přesto jsem ale velmi ráda, že se mi podařilo najít tuhle profesi, ve které mohu uplatnit svoje silné stránky, kdy musím citlivě reagovat na potřeby lidí, podpořit je v tom, co jim jde a odhalit, co naopak ne. Najít cíl spolupráce i cestu k němu. Mám radost, že dokážu lidi postrčit kousek výš, zvýšit jim sebevědomí. A to mi snad podle kladných ohlasů mých klientů jde.“

Mezi úspěšné terapie, které ji těší, patří kromě dalších i příběh slečny Magdy. „Měla úraz na lyžích, a i když měla na hlavě přilbu, na hranici sluníčka a stínu si nevšimla muže, do jehož ramene v plné rychlosti nabourala. Začala jsem s ní po tomto úraze individuálně intenzívně pracovat v únoru, kdy pro ni bylo těžké zapamatování i tří předmětů na stole a v červnu se už vrátila na menší úvazek do práce. Z toho mám dodnes moc dobrý pocit. Nutno ale dodat, že tam skvěle fungovala i její rodina.“

Jenže ve své profesi se setkává i s životními osudy smutnými, které na ni také doléhají. Zajímalo nás proto, co ji v takových situacích vrací zpět na nohy. „Tohle je druhá stránka mince mé profese. Každý nový případ mě vždy pohltí. Je to dlouho jako detektivka, neboť potřebuji najít, co konkrétnímu člověku pomůže, co pro něj má efekt. Pak se ve volném čase snažím vypnout hlavu a naordinovat si třeba lehký sport, procházky, výlety, čtení…“ Mimochodem právě čtení bývá pro paní Habartovou také velmi inspirativní. „Stejné to bylo, když se mi dostala do rukou kniha Michala Viewega: Můj život po životě, v níž jsem dostala možnost nahlédnout do hlavy člověku po poškození mozku. Nebo knížka Lisy Genovy: Ještě jsem to já (též zfilmovaný příběh: Pořád jsem to já), což je obdobný pohled, ale týká se Alzheimerovy nemoci. Obě knihy vřele doporučuji všem, kdo toto téma zrovna ve svém životě řeší, byť to není lehké čtení.“

V životě se řídí MOTTEM: „Kde je vůle, tam je cesta!“

Její RADA, jak mozek trénovat doma? „Na cvičení nejen pozornosti doporučuji například Relaxační bludiště kreslíře Stanislava Severeňuka (www.vasut.cz), pro které jsem napsala předmluvu. A jak jsem mluvila o tom, jak si něco zapamatovat a proč si něco nepamatujeme, vždycky přitom byla a je nejdůležitější pozornost. Soustředění pozornosti se ovšem v současné době stává čím dál náročnějším. Proto je ji třeba procvičovat a trénovat. A k tomu jsou například právě zmiňovaná bludiště moc fajn. Nebo doporučuji jakoukoli činnost na uvědomění si toho, že co právě vědomě děláte. Třeba když vaříte, neměli byste utíkat myšlenkami jinam. Jenže klasicky, když krájíme cibuli, myslíme na práci a jiné věci… Neříkám rozhodně, že by měl být člověk celý den duchem u toho, co dělá. To asi nezvládne nikdo. Ale dobré je se a alespoň na pár minut denně opravdu soustředit na to, co dělám a snažit se přitom odfiltrovat rušivé vlivy. Nebo si nechat nákupní seznam v kapse, vybírat podle paměti a podívat se na něj, jestli máte vše v košíku, až před pokladnou.“