Čas jen pro mě

Tentokrát jsme požádali o rozhovor autorku diagnostického softwaru EAM set, badatelku v oboru teorie informační medicíny a lektorku řízené a kontrolované detoxikace organismu Marii Vilánkovou. Ta se věnuje i výzkumu v oblasti teorie informace ve vztahu k lidskému organismu, je spolumajitelkou firmy Joalis – a ještě píše knihy. A my si s ní mimochodem povídali i o tom, co je třeba udělat pro uzdravení těla i duše. 

Mohla byste dát našim čtenářům hned na začátku alespoň „v kostce“ radu, jak takové harmonie dosáhnout?

„Chce to, aby byli především sami sebou, dělali to, co je baví. A hlavně – aby se naučili vnímat a poslouchat svoje tělo. Ono samo nejlépe ví, co potřebujeme. Pozor však na infekce – pokud v těle jsou, úplně to nefunguje, vnímání je ovlivněno.

Naše intuice totiž vzniká komunikací mezi buňkami a ty se domlouvají pomocí tzv. mediátorů, chemických sloučenin, kterými si posílají zprávy. Můžeme si je představit třeba jako dopisy. Jenže pokud se v těle nachází patogenní mikroorganismy, domlouvají se spolu velmi podobným způsobem. Problém je, že cílové buňky nerozeznají, zda zpráva pochází od jiné buňky nebo od škodlivého mikroba. Když například do mozku doputuje zpráva, že jsou potřeba cukry, dostaneme chuť na sladké. Je ovšem rozdíl, jestli ho tělo opravdu potřebuje nebo si jen plísně v nás přebývající chtějí „vylepšit“ své životní prostředí. Proto vždy doporučuji řešit chronické infekce posilováním imunity, která velmi souvisí s našimi emocemi.“

Šla jste profesní cestou cíleně nebo vás někdo nečekaně nasměroval?

„Oba dva vlivy se spolu vždy prolínaly a vzájemně se míchaly. Od útlého dětství mě přitahovaly různé záhady, stará nerozluštěná písma. Byla jsem hodně ovlivněna lidovým léčitelstvím a bylinkářstvím, protože jsem vyrůstala na malé vesnici, kde se zdravotní problémy řešily nejprve přírodní cestou. Zároveň na životních křižovatkách vždy zasáhla „náhoda“.

Po absolvování gymnázia jsem moc nevěděla, co vlastně chci dál studovat a dělat. Bavila mě matematika, biologie, chemie. V té době jsem ale také žila jen pro svého polodivokého huculského koně a mojí největší „starostí“ bylo najít dostatek volného času na projížďky po šumavských lesích. Vybrala jsem si tedy matematiku, protože jsem měla dojem, že učení mi nezabere moc času. Samozřejmě, první semestr na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy mne vyvedl z omylu, informatika a matematika mě ale začaly opravdu moc bavit. Studium jsem ukončila diplomovou prací na téma data mininig, získávání nových informací z velkých souborů dat.

Dnes se to už dělá běžně, v 90. letech to však byla v podstatě průkopnická práce. Na konci studia jsem měla nabídku v této práci pokračovat, ale otěhotněla jsem. Přiznám se, že mě lákal hlavně výzkum genomu pomocí počítačových technologií. Nicméně rozhodnutí o tom, co budu dělat dál, jsem odložila a věnovala jsem se miminku a také firmě, která nás s bývalým manželem živila. Specializovali jsme se na přírodní kosmetiku, čínské čaje a další produkty tradiční čínské medicíny. V té době jsme se seznámili s MUDr. Jonášem a začali s ním spolupracovat. Informační medicína mě tehdy doslova pohltila a stala se nejen mou prací, ale i mým koníčkem. A vlastně i tak nějak tuším, že mě možná dovede k tomu, čemu jsem se chtěla původně věnovat, tedy k výzkumu genomu.“

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla nejprve vytvořit diagnostiku na počítači a následně řešit problémy pomocí speciálních preparátů? Měla jste vy sama nebo někdo z blízkého okolí nějaké vážné zdravotní potíže?

„Když jsem nastoupila do firmy Joalis, narodila se mi první dcera. Bohužel ale císařským řezem. Chtěla jsem mít v životě více dětí a věděla jsem, že chci, aby můj další porod probíhal jinak, přirozeně. To byla přelomová chvíle, kdy jsem se ponořila nejen do studia matematiky, informatiky, ale i lékařských věd. Pochopila jsem, že mám problémy s hormonálním systémem, a to kvůli borelióze prodělané v dětství. Podrobně to popisuji v bulletinu Joalis info v článku Moje porody. Preparáty Joalis mi pomohly tento problém zcela vyřešit a další tři děti se mi narodily přirozeným způsobem, byť to podle lékařů nebylo možné. V průběhu let jsem samozřejmě řešila všechny možné neduhy dětí vždy za pomoci informačních preparátů Joalis. Dvě z mých dětí zdědily genetický rys atopie, což znamená zvýšenou citlivost a možnost alergických reakcí. I u nich se mi naštěstí podařilo ekzém v rizikovém kojeneckém věku zastavit a imunitu následně dostat do rovnováhy. Problémy se už nikdy neopakovaly.“

Marie Vilánková s dětmi.

Takže se imunologie stala vaším koníčkem?

„Ano, stále žasnu nad tím, jak jsou lidské tělo a hlavně imunitní systém dokonalé. Můžeme se jimi nechat inspirovat: jak spolu buňky komunikují, jak probíhá předávání informací, jak vzájemné kontroly. Někdy ale může dojít k selhání; příčinou je vždy špatná komunikace mezi buňkami.

Imunitní buňky se totiž chovají přesně jako my: když jsme neustále naštvaní, vzteklí či kritičtí, tak tuto emoci kopírují. Pak jsou také naštvané a dochází k různým alergickým a autoimunitním procesům. Vztek si jaksi vybíjí na našem těle. Pokud jsme ale naopak třeba pasivní a je nám všechno jedno, je pasivní i naše imunita a v těle mohou začít probíhat různé chronické infekce. Je velmi zajímavé zamýšlet se i nad tím, jak s námi mikroorganismy manipulují, jak mění naše emoce, chutě, ale třeba i chování.“

Máte při svém obrovském pracovním nasazení čas i na relax? Čím se nejraději „rozmazlujete“?

„Upřímně, moc času opravdu nemám, protože hodně cestuji po různých konferencích nebo přednáškách, vzdělávám také začínající terapeuty. Při všech dětech jsem vždy pracovala a velký díl práce můžu udělat i z domova. Jsem vesmíru obrovsky vděčná, že jsem mohla svůj domov vybudovat na tak nádherném místě, jakým je Šumava. Tady je moje relaxační zóna. Na zahradě mám krásné obrovské kameny, na nich ležím a odpočívám.

Nepotřebuji nikam moc jezdit, ve volných chvílích jsem nejraději doma a starám se o svou obrovskou zahradu. Na to, aby mne napadlo něco nového pro moji práci, potřebuji být propojena s přírodou a potřebuji samotu. Toho všeho se mi nejvíce dostává právě doma. Jak mi řekla jedna moje kamarádka učitelka: Ty jsi jako dítě, na chvíli vypneš a už máš zase spoustu energie. Uvědomila jsem si, že to tak opravdu je; stačí mi na pár minut přepnout do „prázdna“ a můžu pokračovat v práci.“

Vybavíte si nějaké motto, které vám pomáhá překonat složité životní situace?

„V loňském roce, který pro mě byl z pracovního hlediska extrémně náročný, běžel v rádiu hit od kapely Mirai: Když nemůžeš, tak přidej. Tuhle písničku jsem si vždycky s chutí zazpívala… V mém životě bylo mnoho chvil, kdy mi „do zpěvu“ příliš nebylo, prožila jsem kromě radosti i hodně bolesti, proplakala spoustu slz. Vždy mi ale běželo hlavou, že život je dar a že každý z nás má na světě nějaký úkol. Narodili jsme se proto, abychom se něco naučili.

Často nerozumíme tomu, proč se nějaké věci dějí a pochopíme je až mnohem později. Pokaždé, když mě napadlo, že bych měla zvolnit a více si „užívat“ života, stalo se něco, co mě jasně nasměrovalo zpět k práci. Takže mým mottem je: Talent je nejen dar, ale i závazek. K tomu vedu i své děti – mám tři dcery a jednoho syna. Vychovávám je příkladem, chci, aby vnímaly, že žena je nejen matka, ale že také dokáže mnoho různých věcí. Je mi smutno z toho, že to ženy ve světě vědy nemají jednoduché a na matky, které se věnují kariéře, je často pohlíženo s despektem. Chtěla bych tyto zaběhnuté stereotypy a názory změnit.“

Kdy naposledy jste měla pocit uspokojení, že jste některému z klientů pomohla?

„Vzhledem k přednáškové a publikační činnosti nemám moc času vést vlastní poradnu. Přesto mi mnoho lidí píše na e-mail s žádostí o radu. Vždy je upozorňuji, že takhle na dálku to není úplně ideální, přesto ale ráda poradím. Velkou radost mám vždy, když pomohu nemocným dětem nebo hodným, pracovitým lidem, kteří se často nechávají skoro až zneužívat svým okolím. Mám pro ně pochopení, protože sama jsem stejná.

Nedávno mě kontaktovala kamarádka s tím, že u nich pracuje extrémně pracovitá a hodná žena, která trpí obrovskými bolestmi rukou. Bolí ji tak, že nemůže spát a několikrát za noc si musí ruce ponořit do ledové vody, aby bolest trochu zmírnila. Doporučila jsem jí kúru z některých našich preparátů. Nejprve změnu necítila, až jsem dokonce začala uvažovat o tom, že jí kúru přeskládám nebo upravím. Po dalším týdnu ale došlo k výrazné změně, bolest ustoupila a paní spí spokojeně celou noc. U každého je nástup vlivu informačních preparátů jiný…“

Splnila jste si svou profesí nějaký sen?

„Ano. Dělám to, co mě opravdu baví. Vždy, když někomu pomůžeme, mám z toho obrovskou radost. A také se setkávám s mnoha zajímavými a inspirativními lidmi.“

Nedávno jste napsala knihu s názvem Léčba informací, kterou vydalo nakladatelství Argo. Najdeme v ní také konkrétní itinerář, jak určité problémy řešit?

„Žádný takový konkrétní itinerář neexistuje, takže nenajdete. Stejně jako není žádný univerzální návod na zdraví, štěstí nebo na spokojený život. Co je vhodné pro jednoho, nemusí být vůbec vhodné pro druhého. Zároveň ale v poslední kapitole knihy toto téma otevírám, protože zdraví je důsledek toho, že žijeme v radosti.

To se nám ale podaří, jen pokud tvoříme něco, co je v souladu s naším nitrem, s naším životním posláním a zároveň tato tvorba probíhá podle přirozeného řádu, přírodních zákonů v harmonii s principem mikro- a makrokosmu, se schématem pentagramu. Pochopila jsem, že právě on je principem tvorby vesmíru, jakýmsi přírodním zákonem, a pokud s ním budeme v jednotě, radost se dostaví. Radost je emoce elementu ohně, vrcholu pentagramu. Tedy tam, kde tvorba začíná a končí. Je to element transformace a spojení; radost máme, když vytvoříme něco, co je dobré, co se povedlo. Zároveň dojdeme k uvědomění, že bez pomoci ostatních bychom nedokázali nic. Radost ze spojení, to je pravá láska.“

A je podle vás lepší dávat průchod emocím nebo je raději máme skrývat před okolím, aby se „neřeklo“…?

„Dělat cokoliv, aby se neřeklo, je opravdu cestou do pekla. Emoce jsou informacemi našeho těla, ukazují nám, jak se cítíme. Jejich úkolem je nasměrovat naše reakce a chování tak, aby došlo k vyřešení problému, ne k jeho potlačení. Je proto důležité naše emoce vnímat a zahrnout je do procesu rozhodování. Neméně důležité je dávat své emoce najevo okolí. Záleží samozřejmě i na formě, jak je projevujeme: je rozdíl slušně se vyjádřit: Tohle se mi nelíbí nebo vztekle vybuchnout. K takovým výbuchům agresivity většinou dochází u lidí, kteří své emoce potlačují.

Mimochodem, takové potlačování je energeticky velmi náročné, unavující a člověka to neskutečně omezuje. Každá informace chce být plně vnímána. Pokud emoce potlačujeme a skrýváme, zesilují se a prakticky se stávají prvními příznaky onemocnění. Když dlouhodobě převažuje určitá emoce, kterou vnímáme jako negativní či obtěžující, je důležité pátrat, proč vznikla a snažit se její příčinu odstranit. A právě v tom výrazně pomáhá informační medicína. Je účinná nejen při různých zdravotních problémech, ale dokáže také velmi dobře řešit psychické obtíže.“

Kniha Marie Vilánkové Léčba informací jednoduchým způsobem vysvětluje, jak informace působí na lidský organismus, jak ho dokáže ovlivnit a vyléčit.