Čas jen pro mě

Martino, po škole ses věnovala psaní do bulvárních médií. Jak dlouho jsi do nich přispívala?

Do prvního bulváru jsem se dostala úplnou náhodou přes kamarádku a tehdy jsem netušila, že v té práci zůstanu zhruba dalších 5 let. První roky mě práce v bulváru bavila. Měla jsem větší svobodu ve výběru témat i jejich uchopení. Ráda jsem psala o různých vtipných událostech, které by čtenáře pobavily, nebo příběhy o zachráněných zvířatech...

Kdy sis řekla, že je čas na změnu? Dostavil se pocit vyhoření?

Zlom přišel asi v roce 2016 po sérii teroristických útoků a „uprchlické krizi“. Najednou začal být tlak na to vyvolávat ve čtenáři strach, protože to zkrátka mělo větší čtenost. Na moje vtipné příběhy přestal být čas a prostor. Do toho dlouhé přesčasy, protože svět online médií nikdy nespí. Pocit vyhoření tam také sehrál svou roli.

Kam vedly tvé další kroky?

Z bulváru jsem odešla do menší PR agentury. Po nějaké době jsem tam dala výpověď, protože jsme chtěli s přítelem žít nějakou dobu v Nepálu. Říkala jsem si, že si pak po návratu najdu práci na částečný úvazek a začnu víc s šamanskou prací, ale neuměla jsem si představit, že bych se tím kompletně živila. Hledala jsem nějakou stereotypnější až rutinní práci, nejlépe v administrativě. Bohužel s mým životopisem plným redakční práce jsem se všem personalistům zdála paradoxně až moc „kreativní“, a nikde mě nechtěli. Tak jsem si řekla, že je to znamení opřít se do toho, co mě roky baví, naplňuje a dává mi hlubší smysl – šamanství.

Do té doby bylo šamanství jen tvým koníčkem?

Ano, ale klienty jsem měla i předtím. Jen to rozhodně nebyla činnost, která by mě živila či dokonce uživila.

Co tě k šamanstvi přivedlo?

Byla to vlastně náhoda a záchrana v jednom. Když už jsem byla v práci opravdu vyčerpaná a nevěděla kudy kam, tak mě v jedné redakci poslali za známou kartářkou a vědmou Helen Stanku, ať dohodnu spolupráci ve formě horoskopů, které by pro nás psala. Ona mi během setkání provedla tzv. Otevření třetího oka a poté mi řekla, že v rámci minulých životů mám talent k šamanismu.

Uvěřila jsi jí?

Samozřejmě jsem si říkala, že podobné věci říká každému klientovi, tak jsem to na začátku moc neřešila. Doporučila mi, ať zkouším meditovat a najít svoje silové zvíře. Vůbec mi to nešlo a nechtěla jsem v tom nějak pokračovat. Jenomže pak přímo ke mně létala tři dny za sebou na našem sídlišti vážka. Tak jsem si ze srandy zadala do googlu „vážka-silové zvíře“ a na konci článku byl odkaz na akce v Praze. Za týden se konal Základní kurz šamanismu, který probíhá jenom 1x do roka. Tak jsem se přihlásila a po jeho absolvování bylo jasno, že to je ONO.

Co znamená silové zvíře?

Podle indiánské tradice je to duchovní spojenec, který si sám vybere, o kterou duši bude pečovat, starat se o ni a posilovat na její cestě. Přidá se k ní po narození dotyčného člověka. Dnešní doba se nás snaží přesvědčit, že něco takového neexistuje, a tak pomoc takového spojence nemůžeme naplno využít – když nevíme, že ho máme, nebo že se s ním můžeme spojit. Když si uvědomíme jeho přítomnost, tak nás opravdu posilní a pomůže nám.

Jak pomáháš lidem takového spojence najít?

Propojování lidí se silovým zvířetem je jedna z technik, které se věnuji. Řeknu jim, jaké zvíře je, co jim vzkazuje, jak vypadá, proč je bude doprovázet a jak se s ním můžou spojit. Vnímavější lidé si ho můžou zkusit najít sami, např. pomocí řízené meditace, na ceremonii, zkrátka, když utiší mysl a otevřou srdce.

Má silové zvíře vlastnosti, které postrádáme? Doplňuje nás? Napadá mě třeba, jestli fyzicky slabší člověk má spíše zvíře silné, jako je lev, medvěd...

Skvěle řečeno. Silové zvíře nás určitým způsobem vyvažuje. Třeba to moje je velmi klidné a učí mě, jak zvládat emoce a občasnou vznětlivost, když mě něco vykolejí. Udělala jsem díky němu velký pokrok. Jinak všechna silová zvířata jsou stejně silná, ať je to myš nebo lev. Ze zkušenosti můžu říct, že ke klientovi se přihlásí většinou zvíře, které je mu nějakým způsobem sympatické. Věnuji se tzv. jádrovému šamanismu (core shamanism), který založil na dlouholetých výzkumech americký antropolog a terapeut Michael Harner. Ten studoval šamanismus na různých kontinentech a došel k poznání, že i když jednotlivé kmeny dělí tisíce kilometrů, jiná kultura a zvyky, tak jádro jejich léčení je v podstatě stejné. Díky tomu vytvořil jádro toho, jak lze pomáhat.

V čem to jádro spočívá?

Mezi základní léčení patři i návrat ztracené duše. Podle šamanské tradice od nás může po větším emocionálním či fyzickém traumatu odejít kus duše. Je to jeden z obranných mechanismů, který nám pomáhá přežít těžké okamžiky. My díky tomu přežijeme, ale ztrácíme část své síly. Šaman může tuto ztracenou duši nalézt a přivést zpátky. Tato metoda se např. doporučuje, pokud chcete začít s terapií. Terapeut už bude mluvit s někým kdo „je doma“, je sám v sobě. Právě s tou zraněnou částí duše, která se chce uzdravit. Další léčebnou metodou je extrakce, odstranění těžkých energii či nepotřebných programů, které svazují klienta.

Co je tvou specializací?

Já osobně svou „specializaci“ cítím v přinášení síly do života klienta.

V jakém smyslu? Třeba po nemoci?

Také. Cítím, že klientovi můžu přinést na základě šamanských technik sílu něco změnit, postavit se problému, něco začít řešit, sílu se nechat léčit či dodat sílu během probíhajícího léčení, sílu rozbít nějaký nepotřebný vzorec nebo program. Cesta, jak k tomu přijít je pro každého individuální.

Jaké jsou možné způsoby léčení?

Může to být jedno z šamanských léčení, které jsem jmenovala, nebo propojení s předkem, který na klienta dohlíží, rady od duchovního spojence, rituál...

Propojení s předkem? Jako první mi vytane na mysli vyvolávání duchů.

Vyvolávání duchů to není, ke klientovi se může přihlásit třeba předek, který si prožíval stejný problém, a chce mu pomoci. Nebo je mu sympatický a chce mu dát vědět, že na něj dohlíží. Důležité je, že to nechávám na předcích, který z nich se chce přihlásit, pokud vůbec nějaký. Duše zemřelých potřebují klid a respekt.

Když k tobě přijde klient poprvé, víš dopředu, co ho trápí, nebo až na místě poodkrývate roušku problému, který mu ubírá životní síly? A pokud o ničem dopředu nevíš, poznáš to už ve dveřích?

No, většinou se mi stává, že se mi u setkání s klientem už ukážou moji duchovní spojenci. Mám svého „specialistu“ na určitý druh léčení, takže většinou tuším, jaké oblasti se problém bude týkat. Samozřejmostí je ale rozmluva a snaha přijít na jádro problému či starostí. I při tom mi pomáhají spojenci.

Jaké jsou podle tvých zkušeností ze sezeni nejčastější příčiny ztráty životní síly?

Ztráta životní síly je opravdu individuální záležitost, protože každý je citlivý na něco jiného. Celkově si myslím, že v dnešní době jsme pod palbou požadavků, co by „správný“ muž/žena/matka/otec/manažer měl/a dělat a jaký by měl/a být, až z toho ztrácíme kontakt se sebou samými. Což je problém, protože pak ani nevíme, co nám udělá radost a v čem se cítíme dobře a spokojeně.

Co tobě pomáhá, aby ses cítila dobře a spokojeně?

Mně asi nejvíc pomohlo si přiznat, že nikdy nebudu taková efektivní a produktivní, jako třeba moje vrstevnice, které mají spousty projektů, pořád někam chodí a jsou akční. Sice moje ego dostalo zabrat, ale došlo mi, že jsem nastavená na klidnější režim a není nic špatného na tom nedělat ve volném čase vůbec nic.

Máš nějaké životní motto, které tě nabíjí?

„Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“ Albert Einstein