Čas jen pro mě

Kde a kdy vlastně Martin Patřičný lásce ke dřevu „propadl“, proč doporučuje mít dřevo rád, kdo po něm případně zdědil stejnou vášeň a na co se chystá v budoucnu?

Od kdy se věnujete výtvarné práci se dřevem? Měl jste nějaký vzor, někdo vás ovlivnil, motivoval…, že jste se soukromě vyučil řezbářem a soustružníkem dřeva?

„Dřevem si vydělávám od chvíle, kdy komunisti udělali zákon o službách, v r. 1988. Od řemesla k volné tvorbě jsem se dostal později. Nejvíc z praxe mě naučil strejda z Janovic nad Úhlavou. Ten v práci se dřevem pokračoval jako třetí generace v rodinné dílně, ale přesto ho jako kluka ještě poslali do Prahy do školy – dnešní SUPŠ na Žižkově v Praze. Tehdy trvala dva roky. Bydlel a jedl u příbuzných a slyšet vyprávět o tehdejší Praze stálo za to.

A ještě kus historie: Po únoru 1948 rodině strejdy dílnu zabavili – vyvlastnili, ale jeho otec a pak i on v té dílně dál dělali vedoucího – režim potřeboval valuty!“

Nelákalo vás někdy bydlet v lese?

„My v lese bydlíme. Nebo alespoň hodně blízko.“

A kolik dřeva máte kolem sebe třeba doma?

„Dřevo máme všude, kde to jen trochu jde. A někdy i nenatřené. Všude dřevo. Pro obrazy a objekty používám přes třicet druhů, ale v bytě jich máme tak kolem deseti.“

Umí podle vás dřevo mluvit, má i svůj příběh?

„No tak! Vy to říkáte za mě! A je to tak, že když začnu vyprávět o dřevě, vždycky skončím u člověka. Vždyť my se na dřevo nemůžeme podívat jinak, než po lidsku, a dřevo nám lidem vypráví ‚lidským hlasem‘ svůj život. Celý je zapsaný ve dřevě. Žádný materiál není tak léčivý, tak teplý a blízký… Dřevo se nevyrábí. Dřevo svůj život žilo. A strom je živý tvor.“

Nežárlí na dřevo vaši blízcí? Přece jenom předpokládám, že je u vás na prvním místě a že mu věnujete hodně času.

„Žárlí–nežárlí – bůhví, co by vám o tom řekla moje žena. Já to snad ani vědět nechci. Ne, žít se mnou není lehké.“

Se svými dřevěnými obrazy a sochami sklízíte ovace i na mezinárodních výstavách. Kde třeba, v jakých zemích jste proslavil nejen svoje jméno, ale i naši republiku, na jaké výstavy rád vzpomínáte?

„Jste laskavá, ale ono to zas není tak ‚hoch‘, jak to vypadá. Naposled jsem vystavoval s devíti kolegy v Kielcích v Polsku. (Kurátorka E. Kořánová, 2019). Dostal jsem po výstavě krásný mail, ze kterého cituju: ‚…Moje kamarádka, které opravdu není jen tak nic dost dobré, byla skoro bez sebe a říkala, že si nemyslela, že by ji něco poskládaného z kousků dřeva mohlo tak chytit za srdce. Tvoje práce jsou cudowne a czarujące. Přelož si to, jak chceš. A kompozici prej máš taky dobrou, ona je na kompozici fajnový schmecker.‘ Jasně, zlehčuju, ale velké nadšení bylo.

A také jsem byl nadšený, když jsem dostal pozvání z Queens College. O téhle galerii jsem věděl z četby… Myslel jsem, že jde o Oxford, ale šlo o školu v New Yorku.

No a do třetice všeho dobrýho vzpomínáme, jak jsme se ženou letěli do Kanady. Toronto, Ontario… O těch místech jsem poprvé slyšel zpívat v trampských písničkách. U ohně, kdysi dávno, v dětství a nemyslel jsem si, že bych se tam někdy mohl podívat. Tuhle výstavu zařídil můj přítel a báječný filmař–točoman – Václav Táborský. Byli jsme s ním i ‚na břehu Niagáry‘ a jeho kamarád Tom nás vzal do otáčivé věže. V den vernisáže napadlo tolik sněhu, že to místní v ten čas nepamatovali a dobří lidé česko-kanadští nám dali na občerstvení koláče a chlebíčky, které jsme málem nedokázali sníst. A potom, nikdo mi to nechce věřit, když Václav skončil svou vtipnou úvodní řeč, uslyšeli jsme ze zadního sálu zpěv. S úžasem jsme poznali Internacionálu (poslední bitva vzplála…), kterou zpívala skupinka žen, která o ní zřejmě nevěděla vůbec nic. Jestli v té noci v Torontu vzplála bitva, jistě ji zaházeli sněhem. Ne, nešli jsme se zeptat, jaká to byla schůze. Pamatuju tzv. Svaz žen a jiné organizace z časů totality u nás a nezajímají mě další… Ale třeba se děvčatům líbila ta moje Dřeva.“

Televizním divákům jste také nabídl o kusu dřeva ze stromu i 26dílný stejnojmenný seriál. Jak se zrodil tenhle nápad a zaznamenal jste nějaké ohlasy? Tzv. – stálo to za to?

„Nebyl jsem sám! Seriál, který teď vysílá ČT2 (poslední díl půjde ve středu 14. 7. v 19.20 – a stojí za to!) objednala a zaplatila nadace ‚Dřevo pro život‘. Průzkum terénu a scénář jsme psali s Bedřichem Ludvíkem, který je také režisérem. Za kamerou stál Avoš Flak, stříhala Věra Flaková, odborný konzultant byl ing Řezáč a V. Větvička. Seriál se původně vysílal celkem třikrát a teď po desetiletí už opět a ještě podruhé, takže už má i své diváky – dorostence. Myslím, že se zas po nějakém čase vrátí a bude vracet, dokud někdo nenatočí něco lepšího. V podstatě dřevo každého z našich známých stromů má v ‚Kusu dřeva‘ svůj díl.“

Nedávno se objevila na pultech vaše publikace Velká kniha o dřevě. Z jakých aspektů v ní o něm vyprávíte, na co se mohou čtenáři těšit?

„Mám teď ‚na trhu‘ pět knih o dřevě, ale Velká kniha vyhrává. Napsal jsem si k ní takové sedmero, sedm důvodů, proč mít doma ‚Velkou knihu o dřevě‘:

1. Poprvé uvidíte u Dřeva i Strom, z něhož dřevo pochází.
2. Poprvé uvidíte Dřevo ve skutečné velikosti. (Základní řezy jsou v knize v měřítku 1:1).
3. Poprvé uvidíte Dřevo, jaké opravdu je. (Foto venku, větší část hlavních vzorků je pouze obroušena).
4. Poprvé uvidíte obraz dřeva pomocí srovnání podobných druhů.
5. Kromě vzorků v knize najdete i výrobky, šperk, mísu či sošku.
6. Budete se probírat knihou, která je dělaná z vlastní praxe a zkušeností.
7. Budete mít v rukou knihu, která byla stavěná s radostí a láskou.

A s láskou byla stavěná i druhá velká publikace ‚Tajemství dřeva‘. Ta je mimochodem i pro ženy.“

Vaše psaní je ale nejen o dřevě. Píšete i fejetony a povídky, před časem jste „udělal“ zábavnou Patřičnou Čítanku a na jaře vyšel soubor povídek Akord a jiskry (vyd. Brána). Komu jsou vaše povídky určeny? Je to čtení vhodné třeba i před spaním?

„Některé povídky od sebe dělí i čtvrt století. Napětí v nich nechybí, i když je bez vražd a mrtvol. Asi nejvíc jsou o ‚objímání a vzdálení se od objímání‘. O těch našich lidských vztazích. A snad se mi do nich povedlo dostat i slušný díl srandy. Chcete ukázku? Tak třeba ‚Povídka v povídce‘:

Za generálním ředitelem přiběhne dopoledne náměstek a povídá: – Filipe, půjč mi prosím tě toho svého jaguára, já musím rychle do Ostravy.

Filip mu hodí klíčky a ptá se: – Proč do Ostravy?

– Protože je tam volná silnice, zatím.

– A proč tam jedeš?

– Jedu co nejdál od Prahy.

– No ale proč?

– Budeš si myslet, že jsem blázen, ale já byl ráno na Haveláku a potkal jsem tam smrt. A šla ke mně a tak divně se dívala, stěží jsem zdrhnul.

A potom vypadnul z kanceláře.

Generální vrtěl hlavou, ale nedalo mu to. Vytáhl ze skříně starší plášť, co nosil, když chtěl být inkognito, nalepil si na čelo náplast, nasadil tmavé brýle a na Havelský trh si zajel. Procházel kolem stánků a rozhlížel se a tu paní uviděl skoro hned. Pomalu šel k ní a velmi zdvořile pozdravil.

– Promiňte, prosím vás, vy jste…

– Ano. Smrt, Jene.

– Víte, já jsem přišel, protože jste k smrti, pardon, promiňte, protože jste vyděsila mého náměstka, mladý zdravý člověk… a vy prý jste se na něj tak zadívala, že raději zdrhl.

– Ach tak, řekla ta hubená, vysoká a bledá paní.
– Dívala jsem se na něho spíš překvapeně.

– Ale proč, zeptal se ředitel.

– Překvapilo mě, že ho vidím v Praze, a přitom vím, že s ním mám odpoledne schůzku v Ostravě…

Je převyprávěná, jinak stará tisíce let…“

Píšete, tvoříte ze dřeva, vystavujete, vyprávíte… Co třináctá komnata? Máte nějakou?

„Jazyky. – Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem – vtloukali nám do hlavy v dětství, a já? Ruština mi po roce 1968 zošklivěla. Němčinu jsem se učil, a nenaučil. Z italštiny mi zbyl snad přízvuk a pár vět – Come sei bella! A anglicky se domluvím v těch základních věcech: Prosím ještě jednu láhev vína, Jsem unavený, Mám hlad, Líbíš se mi, Jsi krásná a Chci spát. Nebo: Sit down, please. To je asi tak všechno. Možná bych pro sebe našel nějakou omluvu, ale teď zrovna nevím, kde je.“

Nechystáte další Dřevěné večery, které byly velmi oblíbené, neboť se v nich báječně diskutovalo i recitovalo, a to vše při příjemné hudbě?

„Během covidu jsme přišli o vystoupení s Václavem Větvičkou, s Janou Rychterovou, Terezkou Palkovou… A ‚Dřevěné večery‘? – Vidíte, to bylo vlastně moje původní, vysněné povolání, autorské divadlo, poetický kabaret. Z jednoho večera, hraného v jedné zasedačce (Národního muzea), si pořád pamatuju jednu veselou ‚postelovou scénu‘ s jednou mladou herečkou a jednou (smích) opravdovou peřinou.

Taky jsem rád říkal básně na Petříně (pak jsme zdrhali před příslušníky VB) v Památníku písemnictví, s Vráťou Ebrem… nebo v Městské knihovně (v Praze), ve školách a knihovnách, na setkáních řezbářů, kam mě kdo pozve… – všude vlastně pořád rád říkám verše, když to jde.“

Když už máte všeho nad hlavu, čím dobíjíte baterky, jak relaxujete?

„Děkuju. Děkuju Bohyni za dar zdraví, za lidi, nápady, za všechno… Děkuju. A soustřeďuju se na dech a na to nejtěžší – nemyslet na nic, nic si nevyprávět, o ničem, prostě na chvíli jen tak beze všeho být.“

Pomohlo vám někdy v překonávání složitých situací třeba nějaké motto, rada blízkých, zaříkávadlo…, případně jaké?

„Maminka říkávala: Svět chce být klamán. Táta: Svobodu svou kdo zná, svobodu zná vážiti každou…a taky: Proti gustu žádnej dišputát… No jo.

Já věřím, že mám někde nahoře laskavou paní Bohyni, která mě má ráda.“

V minulosti jste se zabýval i tvorbou uměleckých notových pultů. Kde například našly své uplatnění a ještě v tom chcete pokračovat?

„Pulty mě naučily řemeslo, musely totiž fungovat. Seshora přicházely nápady a dřevo je rozvíjelo a dokončovalo. Měl jsem je na velké výstavě v Rudolfinu (s výstavou ‚Má vlast‘) a potom i v Obecním domě k ‚Pražskému Jaru 98‘. A setkal jsem se díky nim s báječnými muzikanty, třeba s Rudolfem Firkušným. Petr Eben jeden pult měl, Jaroslav Svěcený, Harmy,…něco mám ještě doma.“

 Co plánujete v nejbližší budoucnosti – a to nejen pracovně, ale i soukromě?

„Ono to pracovní s tím soukromým často splývá… Třeba sny?! Hodně jsem chtěl, aby mělo Česko Muzeum dřeva. Teď se ten sen plní! Tedy – jsme na začátku, ale ten začátek je dobrý.
Také spolupracuju s Národním Zemědělským muzeem – Zámek Kačina na trvalé expozici ‚Příběh dřeva‘ – a ještě spolupracovat budu. Takže Kačina kromě Venkova bude mít ve znaku i Dřevo. Ostatně jaký by to byl bez dřeva venkov. Zajeďte se podívat, snad už to zas jde.

Jinak je na trhu už teď nový kalendář (2022), taky mám něco rozepsané a s Bedřichem Ludvíkem točíme ‚Dřevěné návštěvy‘ a ‚Dřevo, Ženy, Zpěv‘.“