Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Moniky (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí
Luma Pimentel, Unsplash
Volný čas / Příběhy ze života

Příběh Moniky (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

datum: 20. 1. 2019 0:07 autor: podle příběhu Moniky H. napsala Alžběta Morávková
Většina lidí si myslí, že adopce se týká jen lidí, kteří stojí nízko na společenském žebříčku. Není tomu tak. Bohužel jsem toho příkladem – hodná holka z dobré rodiny, která nechala dítě v porodnici.

To léto jsem odjela pomáhat s dětmi na tábor. Protože mi bylo teprve sedmnáct, byla jsem jako tzv. praktikantka. Prostě taková holka k ruce vedoucím. 

Letní láska

Parta tam byla úžasná! Po večerce jsme ještě sedávali s vedoucími v jídelně, bavili se … no a taky trochu popíjeli. Vlastně v tom alkohol hrál velkou roli. O tři roky starší Honza krásně brnkal na kytaru a nádherně zpíval, pak jsme se šli spolu projít. Vzduch voněl létem, nad námi obloha plná hvězd a já jsem byla taková uvolněná, bezprostřední. Tu noc jsem skončila u Honzy ve stanu a v jeho spacáku. Další dny se to opakovalo.

Táborová láska skončila příjezdem domů. Honza mi dal pusu na tvář, řekl: „Bylo to fajn, měj se krásně,“ a byl pryč. Dva dny jsem si poplakala, pak jsem zjistila, že mi zase až tak nechybí. Strávila jsem krásný zbytek prázdnin, k závisti mnohých spolužáků jsem byla s rodiči skoro tři neděle v Jugoslávii. Cestou domů jsem se necítila dobře, bolel mě žaludek a skoro nic jsem v něm neudržela. Můj otec jako doktor usoudil, že jde o žaludeční virózu umocněnou jízdou v autě a že doma to přestane.

Rodiče vše zařídili

Začala škola, byla jsem v posledním ročníku na gymplu. Máma za mnou přišla do pokoje zrovna, když jsem se převlékala. Pátravě se na mě zahleděla: „Moni, kdy jsi měla naposledy měsíčky,“ opatrně vyzvídala. „Ani nevím,“ odpověděla jsem bezstarostně. „Vždyť víš, že je mám nepravidelné. Teď se zase dost opozdily.“ Máma zbledla a běžela do obýváku za tátou. A mně teprve došlo, že bych mohla být těhotná! Hned druhý den následovala prohlídka u tátova kamaráda, gynekologa. „Já si to dítě nechám, přeruším školu,“ vzlykala jsem. „To tě nesmí ani napadnout,“ rozčiloval se táta. „Na interrupci je opravdu bohužel pozdě,“ obrátil se spíš na mámu než na mě. „Víš, Moničko, říkali jsme si s tatínkem,“ opatrně se máma vložila do hovoru, „že je spousta párů, které nemohou mít děti. Musíš to dítě porodit, jiná možnost už není. Ale pak ho dáš okamžitě k adopci.“

Křičela jsem, brečela, bránila se. Byli neoblomní a všechno už měli vymyšlené a připravené. Nevím, jak táta zařídil ze zdravotních důvodů přerušení školy. Nevím, kde a přes koho našel až na Slovensku, blízko Košic, tu starou paní, kam mě s mámou uklidili. Byla jsem jak loutka, poslušná holka, kterou nenapadlo, že by se mohla nějak bránit, jít třeba jinému doktorovi nebo já nevím co. Prostě jsem poslechla.

Malé nožičky

Celé dny jsem se učila, četla si a chodila na krátké procházky. Ta paní, jmenovala se Elena, mě hlídala. Starala se o mě, vařila mi, ale ven jsem mohla, jen když o tom věděla. Před očekávaným porodem za mnou přijela máma. Odvezla mě do košické porodnice, kde měl táta kamaráda ze studií. Dva dny před termínem mi dal nějaké injekce a za chvíli začaly stahy. Za čtyři hodiny bylo dítě na světě. „Holka, 3200 gramů, 51 centimetrů. Matce neukazovat, adopce.“ Zahlédla jsem jen malé, ještě scvrklé nožičky... Přesunuli mě na nějaký protekční pokoj, kde jsem byla sama.

Cítila jsem se hrozně. Celé noci jsem brečela, prosila jsem doktora a sestry, aby mi tu holčičku ukázali. „To jste si měla rozmyslet dřív,“ odsekla jedna z nich, možná jen o málo starší než já. „Víte, děvenko,“ řekla mi jedna ze sester, žena kolem šedesátky, „my vám to dítě ukázat nemůžeme. To je proti pravidlům. Mně je vás moc líto, ale nejde to.“ A pak mi pošeptala: „Nebojte se, vaše holčička se dostane do dobrých rukou. Nesmíte to na mě prozradit, ale nepůjde do kojeňáku, ale rovnou do rodiny. Jsou to známí pana primáře, dlouho nemohli mít děti. Už několik měsíců chystali výbavičku.“

Pořád přemýšlím, jak vypadá

Za pět dní mě naši odvezli do Prahy. „No a máme to za sebou,“ řekla máma, jako by šlo jen o nějakou nepříjemnou záležitost. „Přes prázdniny se dáš dohromady a od září nastoupíš na jinou školu,“ oznámil otec. Neodporovala jsem. Vystudovala jsem medicínu, vdala se za kolegu a narodil se nám syn. Mám hezké manželství a spokojenou rodinu. Jen se mi od té doby každý den zdá o mé dceři. Představuji si, jak vypadá, co dělá, jestli je šťastná...

Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

 


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Další články z rubriky

Příběh Mirky (51): Syn zavinil dopravní nehodu

Příběh Mirky (51): Syn zavinil dopravní nehodu

Autor: podle příběhu Mirky J. (51) napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 2. 2019 0:07
Příběh Jitky (39): Křivé nařčení s humorným koncem

Příběh Jitky (39): Křivé nařčení s humorným koncem

Autor: podle příběhu Jitky D. napsala Lada Sychrovská, Datum: 16. 2. 2019 0:10
Příběh Andrey (41 let): Valentýnský anděl na urgentním příjmu

Příběh Andrey (41 let): Valentýnský anděl na urgentním příjmu

Autor: podle příběhu Andrey V. napsala Lada Sychrovská, Datum: 14. 2. 2019 0:04
Příběh Ivy (64): Dcera chodí s muži za peníze

Příběh Ivy (64): Dcera chodí s muži za peníze

Autor: podle příběhu Ivy Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 2. 2019 0:03
Tip šéfredaktorky

Vyhrajte u nás stříbrný šperk Moshna!

11. 2. 2019 14:00 autor -red-