Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Soni (65): Tchyně mě nenáviděla, protože jsem se rozvedla s jejím synem-schizofrenikem
pexels.com
Příběhy ze života

Příběh Soni (65): Tchyně mě nenáviděla, protože jsem se rozvedla s jejím synem-schizofrenikem

datum: 30. 3. 2019 0:05 autor: podle příběhu Soni R. napsala Alžběta Morávková
Kdo to nezažil, nepochopí. Měla jsem neustálý strach o dceru i o sebe, aby nám neublížil. A přitom byly okamžiky, kdy byl zase zpátky ten milý kluk, do kterého jsem se zamilovala. Ve skutečnosti jsem se od něj neodpoutala ani po rozvodu.

V osmdesátých letech minulého století se na svobodnou třiatřicetiletou ženu všichni dívali jako na „divnou“. A to jsem byla já. Do Prahy jsem přišla z Moravy za tehdejším přítelem. Svatbu a děti tak dlouho plánoval, až si „musel“ vzít kolegyni, která s ním čekala dítě.

Tichý mladík

A pak se objevil Jiří. Tichý, nesmělý inženýr ekonomie s pěti dioptriemi. Žádný krasavec – a k tomu o šest let mladší. Nastoupil k nám do podniku zahraničního obchodu do oddělení, kde já jsem pracovala jako sekretářka. „Náhodou“ si několikrát vedle mě sedl na obědě. Pak mě pozval do kina. To už jsem o něm věděla, že žije jen s maminkou. „Neměla to lehké, Soňo,“ vyprávěl. „O rok starší bratr zemřel, když mi byly tři roky. Měl nádor. Obdivoval jsem maminku, že to zvládla,“ pokračoval. „Přitom jako učitelka v mateřské škole každý den viděla spoustu malých kluků, kteří jí Pavla připomínali.“

To nebylo všechno. Jirkův otec smrt syna neunesl a začal pít. Ředitel gymnázia, který se motá po chodbách, nedělal škole zrovna dobrou vizitku. „Musel odejít, chvíli učil na základní škole matiku a nakonec skončil jako školník,“ popisoval Jiří tátův osud. „Zemřel na cirhózu jater, prostě se upil k smrti,“ dodal.

Setkání v maminkou

O mamince mluvil krásně, bylo vidět, že spolu mají hezký vztah. Když mně po několika měsících randění vyřizoval její pozvání na nedělní kávu, měla jsem upřímnou radost, že tu obdivuhodnou a statečnou ženu, která se musela vyrovnat se ztrátou syna a manžela, poznám.

První setkání proběhlo ve zvláštní napjaté atmosféře. Jirkova máma trochu vypadala jako prvorepubliková dáma vystřižená z filmů pro pamětníky. Byla jsem nervózní, abych dodržela dekorum a správně se chovala u dokonale prostřeného stolu s drahým kávovým servisem.

„Jiří je velice hodný a citlivý, Soničko,“ usmála se na mě strojeně. „Potřebuje vedle sebe někoho, kdo mu bude ve všem oporou.“ Dneska už bych si to uměla přeložit: nemocný muž hledá pečovatelku. To jsem ale tenkrát žila v blažené nevědomosti, jaké se na mě usmálo štěstí. O šest let mladší inženýr mě požádal o ruku!

Divné nálady

Už před svatbou jsem pozorovala, že je Jirka někdy takový zamlklý, až bez nálady. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. „Co to bereš za léky?“ Zeptala jsem se jednou, když jsem si všimla, že vyndává jakoby tajně z nočního stolku nějaké pilulky. „To nic, jen mě trochu bolí hlava,“ odpověděl zaskočeně.

Otěhotněla jsem a Jirka místo toho, aby se radoval, se propadal do zvláštní letargie. Pak přišel domů s neschopenkou. „Doktor mě nechal na pár týdnů doma, musím si odpočinout,“ nechápavě jsem na něj zírala, když mi to oznamoval. „Co ti je? To zůstaneš doma s obyčejnou únavou?“ Neodpověděl, zalehl na pohovku a hodinu se nepřítomně díval do rohu.

Pak jsem si vzpomněla na ty prášky v nočním stolku, opsala si název a zašla za známou lékárnicí. „Soňo, to jsou léky, kterými se zmírňují příznaky schizofrenie.“ „Schizo…, co? To snad není pravda!“ Úplně mě to šokovalo!

„Vy víte, že se Jirka léčí se schizofrenií?“ Udeřila jsem na tchyni. „Proč jste mi neřekla takovou závažnou věc?“ – „A to byste si ho, Soňo, nevzala? Já myslela, že ho máte ráda!“ Okamžitě zaútočila. –  „To ano, ale už kvůli tomu nenarozenému dítěti bych to měla vědět!“ – „To přece není nakažlivé,“ prskla na mě. – „To ne, ale může to být přece dědičné!“

Halucinace a hlasy

Doma mě čekalo „překvapení“. „Ty jsi mamince vyčetla, že ti neřekla o mé nemoci,“ křičel Jirka. V očích měl takový zvláštní běs. „Ale ty mě chceš zabít, dneska jsem si toho všiml,“ říkal doslova agresivně. – „Co blázníš?“ „Ta bábovka, posypala jsi ji jedem. Vidíš ty žluté tečky?“ – „Vzpamatuj se, Jirko, úplně normálně jsem ji ocukrovala a žádné žluté tečky nevidím!“

Druhý den se choval úplně normálně, byl milý a pozorný, vyprávěl, jak se těší na miminko. „Promiň mi ten včerejšek, už se to nebude opakovat,“ tiše se omlouval. „Víš, objevilo se to poprvé na škole, rok před státnicemi,“ popisoval. Po promoci se doslova složil a tehdy už bylo jasné, že jde o psychické onemocnění a že bude muset celý život brát léky.

„To spolu dáme,“ naivně jsem ho utěšila. Nedali jsme to. Po narození naší Haničky se všechno zhoršilo. Plačící dítě a nemocný manžel ve dvoupokojovém bytě, to nešlo dohromady. Jiří dostal invalidní důchod a chvíli byl v pohodě, pak žil tak nějak jen vedle nás, ne s námi. Přes den spal, v noci chodil po bytě a často si „povídal“. Měl halucinace. Tchyně mi v ničem nepomohla, vnučka ji moc nezajímala, měla jen starost, jestli se dobře starám o Jiříčka!

Bojím se ho!

Jirku jsem milovala a chtěla mu pomoci. Vrátila jsem se do práce, musela jsem živit rodinu. U Jirky to bylo jak na houpačce. Jeden den prospal, dcery si nevšímal nebo na ni křičel, druhý den Haničce sliboval dovolenou u moře.

Musela jsem hlídat, aby bral pravidelně léky, protože vykřikoval, že je zdravý a nic přece jíst nebude. Pak mě při jedné malicherné hádce začal škrtit. Tehdy jsem si uvědomila, že se ho bojím. Sama jsem skončila v péči psychiatra. „To dál nejde,“ uvědomila jsem si. „Máte zodpovědnost za sebe a za svou dceru,“ řekla mi důrazně lékařka.

Jirkův psychiatr navrhoval hospitalizaci. Jiří se vzepřel. „Přece nejsem blázen, do blázince nepůjdu!“ Nakonec ho tam odvezli poté, co běhal po bytě s nožem a bojoval s fiktivními zloději.

Rozvedla jsem se, ale...

Konečně jsem se odhodlala a podala žádost o rozvod. Jirka šel z nemocnice k mamince. Ta mě od té doby nenáviděla. Snažila jsem se tam vodit Haničku, aby byla s tátou v kontaktu. Když měl Jirka světlé chvilky, maximálně se jí věnoval. Tchyně pokaždé odešla do jiné místnosti.

Pak tchyně těžce onemocněla a my s Hankou jsme zařídily Jirkovi speciální domov, kde se starají o schizofreniky. Tchyně už ležela upoutaná v nemocnici na lůžko, když jsme ji přišly navštívit, přesto nenávistně ucedila: „Konečně se vám to povedlo, Soňo, Jiříčka jste dala do ústavu!“ Zemřela dva dny na to. 

Už jsem druhý rok v důchodu a tak mám čas přemýšlet o tom, jak jsem celý život obětovala Jirkovi. Přestože jsme byli rozvedení, cítila jsem za otce své dcery zodpovědnost a nikdy jsem neuměla udělat tlustou čáru za naším vztahem. Chodím za ním aspoň dvakrát do měsíce.

Hanička je těhotná, čeká chlapečka. Mám strach, aby nepodědil tu hroznou nemoc. 


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Zdeňky (59): Dcera se za nás stydí

Příběh Zdeňky (59): Dcera se za nás stydí

Autor: podle příběhu Zdeňky J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 7. 2019 0:07
Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

Autor: podle příběhu Táni K. napsala Lada Sychrovská, Datum: 20. 7. 2019 0:03
Příběh Mileny a Heleny (dvojčat narozených v roce 1893): Svatba? Jen obě najednou!

Příběh Mileny a Heleny (dvojčat narozených v roce 1893): Svatba? Jen obě najednou!

Autor: Podle příběhu Mileny a Heleny napsala Lada Sychrovská, Datum: 14. 7. 2019 0:07
Příběh Libuše (65): Dcera žije v registrovaném partnerství se ženou

Příběh Libuše (65): Dcera žije v registrovaném partnerství se ženou

Autor: podle příběhu Libuše H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 7. 2019 0:05