Čas jen pro mě

Bylo mi teprve osmatřicet, když můj manžel Martin zemřel. Akutní leukémie. Zůstaly mi po něm dvě dcery a krásné vzpomínky. A taky jeho nejlepší kamarád Zdeněk.

Nejlepší přátelé

Patřili jsme do jedné party spolužáků na střední škole. Po maturitě odešel Zdeněk na vysokou a my s Martinem si našli práci a tak nějak zahnízdili v rodném městě. A to doslova, protože jsme si přestavěli dům po Martinově babičce.

Zdeněk se po škole vrátil domů a ze studií si přivezl Zuzku. Sympatická černovláska se s námi brzy spřátelila. A když pak postupně přicházely na svět děti, nejdřív naše holky, pak Zdeňkovi kluci, trávili jsme všichni spolu spoustu času a „dětské“ dovolené.

Martinova smrt naše přátelství ještě utužila. Zdeněk i Zuzka ke mně každý den chodili, pomáhali mi, brali holky na výlety a snažili se, abych přišla na jiné myšlenky.

Večírek

„Proč bys na ten večírek neměla chodit, Moni?“ přemlouvala mě Zuzka, když se blížil třídní sraz po dvaceti letech od maturity. „Musíš chodit mezi lidi, i Martin by si to tak přál,“ řekla nekompromisně. „Zdeněk se tam taky moc těší.“

Do restaurace v okresním městě, kde měl večírek probíhat, nás odvezla Zuzka. „Zpátky si vemte taxíka. A moc se neopijte,“ volala na nás, když odjížděla. – „Nabídla se Aneta, abych jí zavolala, prý stejně není zvyklá chodit spát před druhou ráno,“ odpověděla jsem.

S o deset let mladší sestrou Anetou jsme se tak nějak míjely. Bylo to věkovým rozdílem i různými zájmy. Já jsem byla rodinný typ, Aneta milovala společnost a zábavu. Vystudovala dějiny umění a pracovala jako kurátorka výstav. K rodičům jezdila tak jednou za dva až tři měsíce. Tentokrát tam byla na víkend a asi se trochu nudila. „Ségra, klidně volej i ve tři ráno,“ smála se svým nakažlivým úsměvem, „mně to fakt nevadí.“

Přeskočila jiskra?

„Tys nám nějak vyrostla, Anetko,“ vítal se ovíněný Zdeněk v noci s mou sestrou. Celou cestu domů z ní nemohl spustit oči. Aneta se smála všemu, co řekl. Pak ho políbila na rozloučenou – na můj vkus dost dlouze.

„Pěknej chlap se z toho Zdeňka vyloupl,“ poznamenala druhý den u rodinného oběda. „Elegantní, šarmantní a vtipný!“ – „A taky ženatý,“ zamračila jsem se. – „Nebuď tak upjatá,“ smála se Aneta, „to přece vím.“

„Zdeněk je teď samá služební cesta,“ povzdychla si asi zanedlouho Zuzka. „Přijede unavený a víkendy prospí. Kluci s ním chtějí hrát fotbal nebo jít na kolo, a on se vymlouvá. Dokonce mě i napadlo, jestli nemá nějakou ženskou.“ – „Prosím tě, Zdeněk?“ upřímně jsem se podivila, ale červíček pochybností se mi zavrtával do hlavy.

Jsi nezodpovědná!

Aneta začala častěji jezdit k nám a občas se přidala i na společné výlety a akce se Zuzkou a Zdeňkem. Začala jsem si všímat jakoby nenápadných doteků mezí ní a Zdeňkem i občasných dlouhých pohledů.

„Moni, potřebovala bych s tebou nutně mluvit,“ volala mi Aneta jednou večer. „Ale radši ne doma… Nezajdeme zítra někam na kafe?“ Vypadlo z ní to, co jsem šestým smyslem tušila. Zamilovala se do Zdeňka a už několik měsíců se s ním schází.

„Musíš to rychle skončit,“ utrhla jsem se na ni. „Doufám, že to Zuzka neví. Jak bych před ní vypadala…? Moje sestra, která jí rozbíjí rodinu! Víš, jak mi oba pomohli, když umřel Martin? Jsi nezodpovědná!“ vybuchla jsem.

„Jenže já…,“ pokračovala přerušovaně Aneta, „já…, já jsem prostě v tom!!!“

Cesta zpátky není

Ještě ten večer se to dozvěděla Zuzka. Od Zdeňka. Prý to chtěl skončit, ale Anetino těhotenství všechno změnilo. „Tys to určitě věděla,“ křičela na mě do telefonu druhý den Zuzka, „je to přece tvoje sestra!“

Zuzka vzala kluky a odstěhovala se s nimi na druhý konec republiky. Uplynulo skoro šest let. V domě, který si vybudovali se Zdeňkem, teď bydlí moje sestra a jejich společná dcera Julie.

„Kluci sem nechtějí jezdit,“ s lítostí se mi přiznal nedávno Zdeněk. „Mají své zájmy a už jsme se odcizili, jak se málo vidíme,“ povzdechl. „Kdybych tak mohl vrátit čas zpátky! Jenže to bych zase neměl Julinku…“