Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Lídy (43): Zůstala jsem v nešťastném manželství, nemám sílu se rozvést
Pixabay
Příběhy ze života

Příběh Lídy (43): Zůstala jsem v nešťastném manželství, nemám sílu se rozvést

datum: 23. 2. 2019 0:05 autor: podle příběhu Lídy J. napsala Alžběta Morávková
Představovala jsem si všechno jinak. Naši se celý život milovali a respektovali. Já jsem se provdala za despotu, od kterého neumím odejít.

Vláďu jsem poznala na horách, kde nás představil společný kamarád. Vlastně se mi vůbec nelíbil, nebyl můj typ. Blonďák s modrýma očima, stejně velký jako já. Pro mě přitom ideálem krásy byli vysocí, štíhlí a černovlasí kluci.  

Neplánovaná svatba

Po návratu mě pozval na rande a pomalu se si mě získával svým rozhledem. O devět let starší vysokoškolák s dobrým místem. Já jsem se doslova plácala tu jako recepční, chvíli jako asistentka, pak pod vznešeným názvem „back office manager“ jsem byla holka pro všechno v jedné reklamní agentuře.

Těhotenství mě zaskočilo. Neměla jsem ho v plánu, chtěla jsem se bavit a cestovat. Vláďa byl ale nadšený. „Vezmeme se co nejdřív,“ naplánoval. Taky naplánoval a zorganizoval celou svatbu, vybral mi šaty i boty – nějak se mě zapomněl zeptat, jestli s tím souhlasím. Z mé strany to nebyla žádná spalující vášeň a láska. Kdyby nebylo toho těhotenství, asi bych se s ním časem rozešla.

Pět měsíců po svatbě se narodila Adélka. Ovládly mě hormony štěstí! Ten malý něžný drobeček zaplnil můj veškerý čas. Nedovedla jsem pochopit, že mě těhotenství zprvu nenadchlo. Myslím, že tehdy jsem byla opravdu šťastná. Tak šťastná, že jsem měla růžové brýle na očích! Vůbec jsem si neuvědomila, jak mně Vláďa organizuje život.

Začal mi organizovat život

Bylo to nejdřív takové nenápadné. On nejlíp věděl, kdy se má Adélka koupat, kdy má jíst a co jí mám obléknout. Musela jsem chodit nakupovat do obchodů, které vybral. Ve špajzu i ve skříních se ukládaly věci podle Vláďova systému. Běda, když jsem se spletla! „Kolikrát ti mám, Lído, říkat, že košile mi musíš rovnat podle barev,“ rozčiloval se. „A jak si mohla dát tyhle ponožky, které mám do sportovních bot, vedle těch do práce?“ To už na mě křičel.

Blízko nás se přistěhovala moje dávná kamarádka Lenka. Měla jsem velkou radost, protože měla taky holčičku přibližně ve věku Adélky. Chodily jsme spolu na dětská hřiště, někdy do cukrárny, vzájemně jsme se navštěvovaly. „To snad nemyslíš vážně,“ doslova na mě řval Vláďa. „Víš, že ta ženská se vyspala kde s kým? A tu holku má za svobodna! To není vhodná kamarádka pro tebe!“ Nechápavě jsem se na něj dívala. „Ale vždyť s otcem malé Leničky žije, jen se nevzali…“ „To mě nezajímá,“ hřímal dál. „Co to je za lidi? Jen si představ, že já bych si tě nevzal, když jsi otěhotněla!“ Pak mi dal doslova nůž na krk: „Buď já nebo ona!“ Nevěřícně jsem zírala. Týden se mnou nepromluvil. S Lenkou jsem se přestala stýkat.

Nenápadné týrání

Vlastně jsem se nesměla stýkat s nikým. Kontroloval mi telefon, sledoval, v kolik jdu na nákup a kdy se vracím, jestli jsem se s nikým nezapovídala. Adélčiny třetí narozeniny se blížily a já jsem chtěla jít do práce, ale vysmál se mi: „Vždyť nic nejsi, nic neumíš. Myslíš si, že na tebe někde čekají? Někde se budeš honit za pár šupů. Já rodinu uživím a chci mít pohodlí!“ A pojistil si mě druhým dítětem. Adam se narodil nedonošený, celé noci prokřičel. Vláďa mi s ničím nepomohl a já jsem se plížila vyčerpaná po bytě. Máma se nabízela, že mi přijede pomoct, ale Vláďa odmítl.

Vláďa dobře věděl, že mě nejvíc trestá tím, když se mnou vůbec nemluví. A tuhle zbraň využíval čím dál častěji. Příležitost si pokaždé našel. Nevyžehlené prádlo, špatně uložené spodky, přesolená polévka. Nemluvil, někdy se dokonce sebral a odešel, neřekl kam, domů se vrátil nad ránem. Jednou jsem se zeptala, kde byl. Místo odpovědi po mně hodil talíř se snídaní.

Děti se ho od malička bály. Když nebylo po jeho, křičel na ně a občas jim i nějakou ránu dal. Naštěstí se dobře učily. Stačilo, aby Adam přinesl dvojku, a byl oheň na střeše.

Dokážu udělat ten první krok?

Od svatby uplynulo víc než dvacet let. Adamovi je sedmnáct a s tátou vůbec nekomunikuje. „Jen co budu dospělý, vypadnu,“ říká. To Adélka odešla z domova hned po maturitě. „Už mě to nebaví, mami,“ trpce se na mě usmála. „Měla bys podat žádost od rozvod.“ „Ale, co bych dělala? Vždyť nic neumím!“ „Třeba to, co umíš nejlíp,“ rázně odpověděla moje dcera. „Vést někomu domácnost. Víš, kolik lidí dneska hledá hospodyni? A je to dobře placené.“

Nasadila mi brouka do hlavy. Zjistila jsem, že různé úklidové agentury opravdu hledají hospodyně. Opravdu nabízejí slušné peníze. Za to bych si mohla pronajmout malý byt. Jen musím taky podat žádost o rozvod.

Snad budu mít odvahu udělat radikální řez.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Další články z rubriky

Příběh Terezy (38): Chodila jsem s „mamánkem“

Příběh Terezy (38): Chodila jsem s „mamánkem“

Autor: podle příběhu Terezy Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 11. 2019 0:05
Příběh Ilony (59): Nemám děti, ale přesto mám prima vnoučka!

Příběh Ilony (59): Nemám děti, ale přesto mám prima vnoučka!

Autor: podle příběhu Ilony H. napsala Lada Sychrovská, Datum: 9. 11. 2019 0:05
Příběh Zuzany (47): Proč mě každý chlap opustí?

Příběh Zuzany (47): Proč mě každý chlap opustí?

Autor: podle příběhu Zuzany J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 11. 2019 0:05
Příběh Lenky (45): Dušičky a nejnepravděpodobnější místo k seznámení

Příběh Lenky (45): Dušičky a nejnepravděpodobnější místo k seznámení

Autor: podle příběhu Lenky T. napsala Lada Sychrovská, Datum: 1. 11. 2019 0:05
Tip šéfredaktorky

60 kostlivců ze skříní slavných

23. 10. 2019 10:00 autor -red-