Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Alžběty (66): Silvestrovské prozření
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Alžběty (66): Silvestrovské prozření

datum: 29. 12. 2019 0:05 autor: podle příběhu Alžběty T. napsala Lada Sychrovská
Až střepy z rámečku padesát let staré fotografie slepily dávno přetržené sesterské pouto. Dnes už nás nic nerozdělí. Díky bohu, že se máme!

Deset, devět, osm, sedm…, tři, dva, jedna! Odpočítávali televizní moderátoři poslední vteřiny starého roku. Rozezněly se zvony Chrámu svatého Víta a tisíce špuntů šampaňského vyletělo vstříc Novému roku. Na obrazovce jsem sledovala ukázky oslav z různých koutů světa. O to víc na mě padala tíživá samota. Lokla jsem si sladké coly, abych spláchla tu hořkou pachuť v krku. Otevírat bublinky sama pro sebe? Blbost!

Přání ze zámoří

„Mňau, mňau,“ ozýval se dceřin mobil. „Ahoj mami,“ slyšela jsem ji, jako by stála vedle mě, a ne až v Londýně, kam se Eva provdala. „Šťastný nový rok!“ překřikovala hluk oslavenců kolem sebe. Jako každoročně se zeptala: „Jak se máš?“ – „Dobře.“ Nebudu jí vykládat, že jsem tu sama jako kůl v plotě. Že je mi smutno a mám na krajíčku. Od té doby, co si chodím s mužem popovídat jen na Olšanské hřbitovy, je můj život na draka. Nemám ráda Vánoce ani Silvestra!

Rychle to zaspat!

Šátrala jsem v šuplíku po prášku na spaní. Krabička se mi zasunula až dozadu pod zasklený rámeček se zapovězenou fotografií. Nešikovně jsem o ni zavadila, sklouzla na zem a „řach“. Střepy se rozletěly a z koberce se na mě usmívaly dvě holky v gumovém člunu na Máchově jezeře. Já a moje sestra Milena. Píchlo mě u srdce. „Jak se asi má?“ rozlétly se mi myšlenky směrem, který jsem si před lety zakázala.

Hádka, výčitky a konec

Po smrti rodičů nás rozdělila hádka. Já si vezmu obrazy a ty starožitnou sedačku. Já to… a ty… Pak se nám to rozleželo. Nemá ta druhá víc? Tíživý pocit nespravedlnosti, do toho našeptávání našich partnerů. Uraženost a konec! Proboha, kolik je to vlastně let? Přemýšlím a nemohu se dopočítat. Eva tehdy snad maturovala a Milenin syn Martin chodil na vysokou. Snažila jsem se ty zapovězené myšlenky rychle zaplašit.

Naše vztahy ochladly, zúžily se na pohlednici k narozeninám a k Vánocům. Jedna pro druhou jsme přestaly existovat.

Znamení shůry?

Přišlo mi letos od ní přání? Dnes už to sice není v módě, ale – my starší generace tuto tradici ještě dodržujeme. Ne! Od Mileny tu nic nebylo. Prala se ve mně směsice protichůdných pocitů, souboj strachu, obav se zlobou a ješitností. Ale ta fotka! Ty střepy! Není to znamení…?

Koukla jsem na hodiny. Už půl hodiny běžel nový rok. Mám, nemám? Svrběly mě prsty. Má Milena ještě pevnou linku? Riskla jsem to. „Crr, crr…“ – „Martin Strach,“ ozvalo se. Strach, srdce mi spadlo až do žaludku. To strašné jméno Milenina manžela. Martin – to je přece ten hubený kluk Marťas. – „Ehm, Alžběta, teta Bětka,“ začala jsem pomalu. – „Teto,“ slyšela jsem udivený výkřik. – „Co je s mámou?“ snažila jsem se mluvit stroze, ale třásl se mi hlas. – „Ty už to víš?“ přicházelo z druhého konce.

Komandující mrtvola

„C…co mám vědět?“ – „Mamka měla nehodu.“ – „Ježíši, já to tušila. Hned jak se rozbila ta fotka.“ – „Jaká fotka, teto?“ – „Je… m…mrtvá,“ bála jsem se to vyslovit nahlas a rozbrečela jsem se. – „Cha, cha…,“ slyšela jsem smích na druhé straně. „Promiň, teto, ale tu komandující mrtvolu bys měla vidět.“ Na chvíli bylo ticho. „Mámu porazilo auto, když nesla domů vánočního kapra. Ale, teto, nešil! Je sice v nemocnici, má zlomené obě ruce, ale od Štěpána už nás zase úkoluje. Z toho je vidět, že je to na dobré cestě.“ Tu ránu, která mi spadla ze srdce, musel Martin slyšet ode mě z Prahy až k němu do Teplic.

Okamžitě jsem vyrazila

Autobusové nádraží bylo plné lidí v ještě dost povznesené náladě. Cesta z Prahy do Teplic uběhla jako mrknutí oka, protože jsem si v duchu přehrávala různé varianty našeho setkání. Čvachtající břečkou jsem proběhla k bráně nemocnice. Chirurgie, druhé patro, pokoj číslo 8. Tak a co teď? Ztrácela jsem odvahu. Chtělo to jen jeden – ten první krok – který jsme ani jedna z nás za dvacet let neudělala. Otevřela jsem dveře a uviděla ruce v sádrách visící na klatkách. Milena!

Stála jsem nad ní a dívala se do důvěrně známých hnědých očí. Zestárla. Ale to já taky. V těch očích byla naděje, kterou jsem znala z dětství. „Bětko, ty?“ – „No a kdo sis myslela, že tě teď bude krmit.“ Bezmocně zamávala sádrami. „Zítra tě pustí. Martin si v práci vzít volno nemůže a já už jsem v důchodu.“ Milena byla naprosto vyvedená z míry. Nepustila jsem ji ke slovu. Seděla jsem vedle její postele a vyprávěla jí anabázi svého života od té doby, co jsme se neviděly.

Na každém šprochu je pravdy trochu

Následující den nás obě můj teď už dospělý synovec posadil do auta a odvezl ke mně domů. V pokojíčku po Evě zůstala Milena přes dva měsíce. Krmila jsem ji, myla ji, a mezitím jsme si vypovídaly všechna vzájemná příkoří. Zašly jsme na Olšanské hřbitovy za mým mužem. Milenin Strach se s ní už před lety rozvedl. Tak jsme, pravda trochu alibisticky, naši letitou zlobu a uraženost hodily na naše druhé polovičky, které se teď nemohly bránit. I když na každém šprochu je pravdy trochu…

Jedna bez druhé nedáme ani ránu

Tolik jsme toho za tu spoustu uplynulých rozhádaných let promeškaly, ale snad ještě není tak úplně pozdě. Fotku, která byla prvním impulzem k našemu znovu sblížení, jsem dala opět zarámovat. Milena se v polovině března vrátila domů do Teplic, ale v červnu už jsme byly opět spolu. Pronajaly jsme si pokoj ve Starých Splavech. Plavání v Máchově jezeře byla nejen ta nejlepší rehabilitace po sestřiných zlomeninách, ale také nádherné obnovení našeho vztahu. Na místech, kde jsme toho spolu kdysi každé prázdniny tolik prožily, se nám vracely už dávno zapomenuté vzpomínky.

Výlet na Bezděz pak byla zkouška naší fyzičky. Tam nahoře při pohledu z výšky jsme si musely přiznat malichernost naší rozepře. Rodiče, kvůli kterým jsme se na ta léta rozkmotřily, by z nás měli určitě radost.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Další články z rubriky

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Autor: podle příběhu Milady J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 19. 1. 2020 0:05
Příběh Dagmar (55): Dokonalé manželství

Příběh Dagmar (55): Dokonalé manželství

Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 1. 2020 0:05
Příběh Kamily (39): Věštba cikánky se vyplnila

Příběh Kamily (39): Věštba cikánky se vyplnila

Autor: podle příběhu Kamily N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 1. 2020 0:05
Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 1. 2020 0:05