Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
MUDr. Martin Jan Stránský: „Vyspělé technologie nedělají lidi šťastnějšími.“
archiv M. J. Stránského, foto Jakub Ludvík
Inspirace / Osobnost týdne

MUDr. Martin Jan Stránský: „Vyspělé technologie nedělají lidi šťastnějšími.“

datum: 21. 8. 2019 0:05 autor: Eva Zelinková
MUDr. Martin Jan Stránský se sice narodil v Americe, kam museli utéct jeho rodiče, aby si zachránili životy před komunisty, ale po revoluci se vrátil do země svých předků.

Dnes sídlí v historicky ceněných domech v Praze na Národní třídě, kde mimo jiné provozuje svou soukromou polikliniku a vydává časopis Přítomnost. Počátkem léta mu vyšla černá komedie „Deník Doktora z Mrnic“ a na podzim odstartuje napříč republikou diskuse o národní identitě. Proč se vlastně „usadil“ právě v České republice, o nutnosti dialogu, který ze společnosti mizí a také o velkém tématu, jak se projevuje nadměrné využívání sociálních sítí na našem zdraví – i o tom se dočtete v tomto rozhovoru.

Co rozhodlo, že dnes žijete v České republice?

„Vyrůstal jsem ve významné exilové rodině a byl jsem vychováván s citem pro to, abych vždy udělal cokoli pro svobodu vlasti mých předků. Takže když mě v listopadu 1989 oslovili ze samizdatu Lidových novin, které založil můj praděda Adolf, a navrhli mi vzájemnou pomoc, věděl jsem, kde je moje místo. Na Václavském náměstí, kde se cinkalo klíči, jsem stál vedle Václava Havla a tlumočil ho do angličtiny – to byla i moje chvilka slávy.

Pak přišla možnost získat v restitucích rodinný majetek, i když nám nakonec vrátili jen část. Mimo jiné i dva domy na Národní třídě, kde sídlil a opět sídlí Topičův salon a kde kdysi vydával Ferdinand Peroutka Přítomnost, kterou za podpory Tomáše G. Masaryka začal vydávat můj dědeček. Po dlouhém boji proti bývalým komunistům a na základě obrovského úvěru pro restauraci majetku se mi nakonec podařilo tady začít žít nový život a navázat na rodinnou tradici. Jenže do ní nepatřila medicína, a já jsem lékař. Stal jsem se prvním lékařem, který měl atestaci z neurologie a interní medicíny v USA i v České republice – tím jsem si zajistil účast nejen na domácí, ale i na mezinárodní úrovni. Moje výhoda spočívala v tom, že jsem uměl česky, a přitom jsem vystudoval západní medicínu. Jak se říká – mnohokrát stačí být první. Díky tomu jsem se stal poradcem, s nímž chtěli konzultovat – od kanceláře prezidenta přes ministry až po běžné občany. Byl jsem lékařem, který pomáhal po revoluci na americkém i anglickém velvyslanectví a staral se tady o celou anglicky mluvící komunitu.“

Ale být první znamenalo zřejmě i určité riziko. Nebál jste se, jestli to klapne, zda uspějete?

„V té době jsme všichni byli velice nervózní. Byla tu přece ještě sovětská vojska. Podstatně nedoceněný krok Václava Havla je, že se mu tehdy podařilo přestěhovat Rádio Svobodná Evropa z Mnichova do Prahy do bývalé budovy federálního Parlamentu. Já jsem si tehdy uvědomil, že jakmile je tu kolem 300 zaměstnanců Spojených států amerických, ze kterých velký počet pracoval pro tajné služby, už sem nikdy ruské tanky nedorazí. Pokud by totiž došlo k převratu diktátorského typu, byla by válka. A v této chvíli jsem se rozhodl hodit všechny karty do Prahy a pokračovat v rodinné tradici.“

Do vaší rodinné tradice patří mimo jiné i vydávání dnes již elektronického časopisu Přítomnost. Uplatňujete v něm také svoje zkušenosti jako lékař neurolog?

„Spíš jsem se naučil být vydavatelem, k čemuž jsem možná měl genetické, tedy rodinné předpoklady. Redakci nenařizuji, o čem má psát, avšak mohu jí říci, že pokud bude psát takhle dál, dojde k výměně. To se ale zatím nestalo a věřím, že se to nestane, redakci máme výbornou. A pokud chci zařadit svůj příspěvek, musím ho nabídnout šéfredaktorovi, který ho může odmítnout. To se mimochodem dokonce párkrát stalo.“

Takže jste pro dialog?

„Jedině, protože právě dialog je to, co vede k porozumění. Bohužel obecně z naší společnosti mizí.“

Vy ovšem vedete velký dialog i ohledně škodlivosti nadměrného používání počítačů a mobilů zejména pro děti. Jaké je vaše stanovisko?

„Používání sociálních sítí ve velkém prokazatelně vede ke stupidizaci člověka. To prosím není moje stanovisko, ale ověřený fakt. Člověk doslova hloupne, ztrácí schopnost hledat a najít řešení. Prokazatelná je i souvislost s nárůstem depresí a úzkostí u lidí, kteří byť jen zírají do počítačů a mobilů, hlídají lajky a počet kamarádů. Na základě neurovědy dnes vzniká řada doporučení lékařských a nadnárodních organizací, které například tvrdí, že dítě by nemělo být samo bez supervize u obrazovky až do doby, kdy začne chodit do školy. Francie dokonce zakázala mobilní telefony ve školách. Ale pozor, celá otázka hloupnutí mládeže a skluzu v mezilidských vztazích je vina rodičů, nikoliv těch dětí. Je to důsledek absence výchovy a přímé interakce mezi rodičem a dítětem.“

Ale co mají rodiče dělat, když ostatní děti už tu zázračnou „bedýnku“ mají? Nepřipadala by si jejich děcka „méněcenná“?

„Lidi a společnost fungují a vždy fungovali na základě určitých představ. Ty ale nemusí vůbec být dobré. Je velký omyl myslet si, že to, co společnost považuje za důležité, je skutečně dobré a progresivní. Příkladem může být fašismus – všichni hajlovali, byli nadšení. Dnes se lidi dostávají do pastí, které si sami vytvořili na základě blaha a komerčních tlaků nadnárodních firem, které sem cpou stále další technologie. Vytvářejí totiž představu, že ten, kdo nemá vše nejnovější a top, nedrží krok. Jenže ani jedna světová studie neukázala, že vyspělá technologie dělá člověka šťastnějším.“

Co byste poradil maminkám, jak to dětem „zakázat“?

„Měly by si především uvědomit, že jejich dětem škodí, když jsou vybaveny nejnovějšími iPady a chytrými telefony. Měly by rovněž prosazovat, aby tuhle technologii ve školách zakázali. A vlastně se to už do určité míry děje. Zároveň by se měly snažit pochopit, jak to jejich dítě vidí, proč je na tom závislé, tedy nikoliv a-priori odsoudit, ale nejprve pochopit. A ze všeho nejvíce by si měly uvědomit, že jejich hlavní – a dokonce jediná – role je dítě vychovat, ne šoupnout mu iPad, aby se bavilo, anebo ho šoupnout do školy, aby ona převzala veškeré aspekty výuky.“

Vy jste založil i Kancelář Ombudsmana pro zdraví. S čím se na vás občané nejčastěji obracejí?

„Tu jsme založili proto, že nikde jinde pacienti ani zdravotníci nenajdou skutečně správné informace o tom, na co mají právo, a naopak jaké mají povinnosti. My jim tedy poskytujeme bezplatně rady, jak postupovat podle platné legislativy, aby se mohli svých nároků domoci. Minulostí poznamenaná generace si totiž ještě nezvykla na to, že má i na ledacos právo. Že člověk může nahlédnout do lékařských záznamů, které jsou o něm vedeny, že má právo změnit lékaře, mít jiný názor než on a že o své léčbě ve výsledku rozhoduje jen on sám. A probíráme i komplexně, jak se třeba chovat onemocníme-li v zahraničí či jak je to s poskytováním první pomoci. Nebo jestli dítě musí či nemusí být očkováno při nástupu do mateřské školky, zda vám pojišťovna nehradila lék, aniž byste ho dostali a podobně. Před několika týdny jsme také vydali brožuru „Manuál práv pacientů a zdravotníků“ a konkrétní věci probíráme i na seminářích, kterých se účastníme po celé republice. Ale je toho mnohem víc. Prostě jsme tu pro lidi.“

Zbývá vám vůbec čas a kapacita na plánování dalších akcí?

„Ale ano. Zajímá mě například otázka národní identity. Vždyť jsme národem, který žije uprostřed Evropy, s dějinami, které nás stále válcovaly. Pokud o nich mluvíme, škatulkujeme. Všichni vzpomínají, jaké to bylo za první republiky, za komunismu a po něm. Zajímavé ale je, že se zatím nikdo nezaměřil na pohled rodiny, tedy na tu kontinuitu či diskontinuitu přes všechna ta různá období. Proto jsme vymysleli formát, ve kterém se sejdou na jednom jevišti tři rodiny zastoupené třemi členy, z nichž každý reprezentuje jednu ze zmíněných etap. My je budeme vzájemně konfrontovat. Zeptáme se, co prožívali, když byl například dědeček u komunistů nebo zemědělčil, a zda je vůbec zajímalo, co kdy udělal… Jak se dívají třeba na zodpovědnost – svoji vlastní, politiků, státu, co tomu říká maminka a podobně. Pilotní projekt plánujeme na podzim odstartovat v Jihočeském kraji. Myslím, že by to mohlo být úspěšné, protože Češi mají cit pro rodinu.“

Stíháte ještě nějaký relax?

„Musím, jinak bych se asi zbláznil. Vždycky jsem miloval přírodu. Ovšem vyjít si do ní v Americe, to je trochu něco jiného. Tam široko daleko nikoho nepotkáte… Ale myslím, že nikomu by neuškodilo být alespoň jednou nohou v přírodě nebo s ní být alespoň spojený, protože to nabízí velice nutnou bilanci. Jako homo sapiens patříme do přírody, nikoliv do zabetonovaného města, kde zíráme do počítače 12 hodin denně. Příroda nám přece dala život a příroda nás živí.

Já se třeba teprve nedávno rozhodl, že budu pěstovat víno, což mi dělá velkou radost. Vinice a víno mě zaměstnávají od května do října. Sedm set hlav vinné révy, ze kterých vyrábím víno ve spolupráci s vinařstvím Kutná Hora, si to prostě totiž žádá.

A i když vím, že se toho zdá moc, dovolte mi také podotknout, že vše dělám a stíhám jen díky pomoci týmu naprosto skvělých lidí okolo mě.“

MUDr. Martin Jan Stránský, M.D., FACP
Lékař, vydavatel časopisů Přítomnost a The New Presence, publicista, mezinárodní expert na zdravotnické systémy. Přednáší po světě o neurologických dopadech moderní technologie na člověka. Narozen v USA, dnes žije v ČR, kde vede svoji soukromou Polikliniku na Národní. V USA však stále působí, a to především jako Assistant Clinical Professor v Yale School of Medicine. Zakladatel a ředitel mezinárodních programů pro studenty lékařských fakult Prague Selective. Zakladatel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví, z. s., držitel ocenění Pro bono & CSR 2017. Člen Konzultativní rady Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Je realizátorem pomníku dr. Milady Horákové, který byl slavnostně odhalen dne 16. listopadu 2015 na Pětikostelním náměstí ve Sněmovní ulici v Praze a který stojí hned vedle Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jako připomínka češství, národní hrdosti a odvahy za ni bojovat. 


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!